Návštěva Itálie: země mnoha tváří 

Pomalu ale jistě končíme putování po této zemi, ve které jsme strávili téměř dva měsíce a najeli cca 3 500 kilometrů. Za tuto dobu jsme tady toho stihli poměrně mnoho. Proto si dovolím udělat rekapitulaci a navíc i naše malé hodnocení. Je to pouze náš úhel pohledu a vím, že spousta lidí to může mít zcela jinak.

Asi žádná země v nás nevyvolává tak strašně smíšené pocity jako právě Itálie. Kdybych měl jednou větou shrnout tento stát, napsal bych asi toto: "Vše, co stvořila příroda na tomto poloostrově a naši dávnííííííí předkové, je úchvatné." Dále bych ji rozdělil na dva úplně rozdílné světy, na Sever a Jih.

Severní část bych vytyčil přejezdem hranic až na konec jezera Lago Di Garda. Nepořádek tu sice je, ale přirovnal bych ho zhruba k Francii. Je jen na určitých místech a kolem památek ho moc není. Silnice tu jsou v pěkném stavu, jen řidiči jsou tu prostě jiní. To však platí o celé Itálii. Já si na to zvykal zhruba 14 dní, během kterých mi přibylo kromě pár šedivých vlasů i dva zářezy na zrcátkách. Podrobnosti jsem už psal v předchozích článcích, takže se k tomu již nebudu vracet.

Jih, zde už slova chvály příliš nenacházím. Jakmile přejedete konec jezera, ocitáte se zcela v jiné zemi. Jen úroveň silnic jde strašným rozdílem dolů. Malé silničky člověk neřeší, ale špatný stav rychlostek a hlavních tahů městy už člověk řešit musí. Další pro nás smutnou kapitolou je nepořádek, odpadky jsou všude, kam se podíváte. Podél silnic se válejí obrovské roztrhané pytle bordelu, které jsou z nějakých nepochopitelných důvodů míjeni popeláři. V ulicích měst i kolem historických památek. Zvláště u pobřeží je z toho člověku smutno, když vidí ty tuny bordelu jen pár set metrů od moře. Kdy je mu jasné, kam se asi většina z nich při sebevětším větru dostane. Ať se na nás obyvatelé této části země nezlobí, ale pro nás dva je to totální pohrdání přírodou a vším, co vytvořila. Vím, že je na planetě v tomto ohledu daleko horších zemí, ale prostě u Evropského státu takové velikosti mě to strašně překvapuje a hlavně mrzí.

U pohonných hmot se připravte na jedno z nejdražších paliv v Evropě. Průměrně se tu ceny nafty pohybují kolem 1,55 euro za litr, ale my jsme vždy sehnali pumpu za 1,48 euro. Míň už se však asi nedostanete.

Potraviny se zde vyplatí nakupovat ve větších marketech jako je např. Lidl, Conad, Eurospin. V těch malých je to obrovský rozdíl, který nám na velkém nákupu udělal třeba o 30-40 euro více.

Cestování dodávkou v této zemi vřele doporučuji, neboť tu najdete spoustu skvělých míst k parkování. Sever je na ně trošku skromnější a některá si budete muset i zaplatit, ale na jihu jich je opravdu hodně. Když už tu policisté projedou, většinou jim vadí stoličky venku a pokud je člověk v autě, tak to tolerují. My jsme v tomhle směru za celou dobu neměli sebemenší problém.

Tak a nyní ta světlejší stránka Itálie.

Co se týče přírody, je tato země neskutečně pestrá a člověk si ji zamiluje. Najdete zde vysoká pohoří jako jsou Alpy, Dolomity a jejich skvosty v podobě Tre Cime, Cinque Torre. Památky z dob 1. světové války, Monte Piana, Monte Piano, Sass de Stria. Úžasná jezera Lago gi Garda, Lago Di Braies. Spoustu přírodních parků, které vás okouzlí svoji divokostí, např. NP Abruzzo, či Monte della Laga. Úchvatná skalní pobřeží NP Gargano, či Amalfské pobřeží. Přehršel historických památek, Řím, Matera, Vesuv, Pompeje, Cerveteri a mnoho a mnoho dalších. Opět jsme tu navštívili místa, kde nám srdíčka zaplesala radostí a kde se člověk cítil úžasně. Nanovo jsme mohli zažívat ty fantastické pocity jako před rokem, kvůli kterým jsme vlastně tuhle cestu podnikli. Znovu nás příroda dokázala očarovat svoji nádherou a ukázala nám, kde je pravé místo člověka. Jak málo ve své podstatě člověku stačí k tomu, aby byl naprosto šťastný.

V rozmanitosti přírody je pro mě Itálie zatím číslo jedna

Prohlídka věcného města - 66 den.

Na týden za námi přijeli Markéty rodiče, takže  jsme 3 dny strávili v kempu u města Terracina kousek od pláže. Byl to široko daleko jediný otevřený kemp v říjnu. Velká většina z nich totiž zavírá posledním dnem v září. Za den jsme platili za nás 3 a auto 25 euro, v ceně byla neomezená sprcha s teplou vodou a elektřina. Jediná nevýhoda tohoto místa bylo neskutečně velké množství much. Nejprve jsme mysleli, že je to díky dvěma koníkům na okraji kempu, ale když mouchy byly i na výletě, usoudili jsme, že tu asi budou všude. Počasí bylo stále na koupání, takže jsme toho dostatečně využili. Celkem veliké vlny se Matyášovi strašně líbily, takže chtěl být pořád ve vodě. Pár dní jsme také strávili turistikou v nedalekém okolí. Velmi zajímavý trek byl ve městě San Felice Circeo, kde vás na pár kilometrech čeká převýšení z téměř 0 m.n.m do 541 metrů na vrchol Monte Circeo. Po brutálním stoupání, kdy skoro lezete po čtyřech, vás pak čeká parádní cesta po hřebenu hory s úžasnými výhledy na všechny strany. Celá trasa je celkem krátká, avšak fyzicky hodně náročná. 

Na závěr týdne jsme se s rodiči rozhodli pro návštěvu italské metropole, kterou jsme vzhledem k dopravě a velké koncentraci turistů chtěli s Markét vynechat. Nakonec jsme hrozně rádi, že jsme se tam podívali a viděli spoustu úžasných památek na vlastní oči.

Dodávky parkujeme na konečně stanici metra C a s ním se po 30 minutách ocitáme přímo v centru Říma jen kousek od Colossea. Výhod návštěvy mimo sezónu je mnoho, ať už příjemné počasí, poloprázdné restaurace a hlavně daleko méně turistů. Jedinou nevýhodou bylo uzavřené Coloseum kvůli opravám. Obcházíme ho alespoň celé dokola a pak už míříme k dalším památkám, které jsou otevřené. Vstupné u všech památek je celkem vysoké, ale hlavně kvůli Covidu některé vstupenky zakoupíte pouze online a ty jsou většinou vyprodané. Na jednom náměstíčku se jdeme podívat do Muzea Gladiátorů, které je sice maličké, ale je zadarmo. Kupujeme pár suvenýrů a už míříme do Vatikánu, kde jdeme navštívit Baziliku sv. Petra. Ve frontě jsme jen malou chviličku a za pár minut se ocitáme uvnitř. Je to opravdu diamant mezi bazilikami, kde jedno úžasné dílo střídá druhé. Při pomyšlení na hodnotu některých děl se mi trošku motá hlava. Po velmi důkladné prohlídce opouštíme tento neskutečně nádherný svatostánek a míříme zpět do Říma. Co nás cestou překvapuje, je opravdu velké množství vojáků a policistů, kteří jsou snad na každém rohu. Je to ale celkem příjemné, člověk má alespoň pocit bezpečí. Co je daleko horší, jsou černošští prodejci, kteří jsou bohužel také na každém rohu. S nimi se však už tak bezpečně necítíte a hlavně jsou strašně otravní. Na jedné terásce si dáváme oběd a jak už jsme se tady na jihu přesvědčili, kvalita jídla tu opravdu pokulhává. Není to úplně špatné, ale takové průměrné, co by si člověk v klidu udělal doma. Prostě od restaurace v centru Říma člověk čeká něco víc. Blíží se pomalu večer, takže míříme na nejbližší metro. To je oproti ránu téměř plné, ale po přestupu si už můžeme i sednout. Řím je opravdu nádherný, kde na vás úžasné historické památky vyskakují na každém rohu. Jedna perla střídá druhou a těžko si člověk vybere tu nejhezčí. Já si vždy myslel, že Colosseum nic nemůže předčít, ale po procházce městem už si to nemyslím :-). Úžasnou atmosféru středověké doby jen kazí celkem velký nepořádek v ulicích a hlavně dotěrní prodejci. Prostě člověk se alespoň na chvilku musí přes toto přenést a pozůstatky doby dávné si opravdu užít. Perfektní je volba cesty metrem, zvláště když jsem pak v centru viděl tu místy velmi chaotickou dopravou. Také celkem vysoké vstupné u památek člověk musí respektovat a pokud jejich větší část jde na jejich údržbu, pak je to v pořádku. Na toto místo budeme dlouho vzpomínat. 

Domov medvěda hnědého - 60 den.

Když jsme téměř před měsícem sjížděli na jih Itálie, míjeli jsme tento NP o několik desítek kilometrů. Cestou zpátky na sever už však stavíme na jeho okraji u jezera Lago di Barrea, kousíček od stejnojmenného města. Na místo dorážíme, jak už se pomalu stává naším pravidlem, až večer. Druhý den máme v plánu pobyt u jezera a návštěvu nedalekého městečka. I když je venku poměrně teplo, na koupání to moc není. Fouká celkem silný vítr a voda je hodně bahnitá. Jdeme tedy navštívit zhruba 2 kilometry vzdálené centrum města Barrea. V něm to k našemu překvapení vypadá velmi opuštěně. Dovídáme se, že v roce 1984 zde došlo k zemětřesení a velká část obyvatel opustila poničené domy. Mnoho z nich poté koupili turisté, kteří si tu tak užívají své dovolené. Stálých obyvatel tu je tak pouze kolem 1000. 

Na druhý den přejíždíme pár kilometrů do středu NP a pozdě večer přijíždíme na obrovské parkoviště obklopené ze všech stran hustými lesy a skalami. Vzhledem k tomu, že je už celkem dlouho po turistické sezóně, je parkování zadarmo a navíc tu jsme zcela sami. V noci je tu tak naprostá tma a ticho. Ráno se vydáváme na cca 17 kilometrový okruh. První část vede údolím podél koryta z velké části vyschlé řeky a cesta zpět po celkem náročné hřebenovce. Začátek trasy jdeme téměř po rovince, jen s malým pozvolným stoupáním, a tak Matyáš ujde velký kus cesty. Závěrečný prudký kopec ho už nesu. Jelikož je v tomto parku velký pohyb divoké zvěře, máme s sebou malý dalekohled. Vlky, ani medvědy nakonec nepotkáváme, zato nás celou dobu provází hluboké zvuky několika jelenů. Po zpáteční cestě přes hřebeny hor vidíme pod sebou dvě velká stáda koní. Když však přijdeme blíž, zjišťujeme, že se jedná o stáda laní a jelenů. Kolem nich obcházejí dva samostatní jeleni, kteří si neustále vyměňují troubení s vůdcem stáda. Tuto zajímavou podívanou sledujeme dalekohledem poměrně dlouho. Při sestupu zase vyplašíme stádo kamzíků, kteří se však zastavují a dávají nám šanci si je celkem zblízka prohlédnout. Krav a koní je tady nespočet. Jediné, co jsme neviděli, jsou ovce, což je na Itálii divné. Ovšem již k zmíněnému vysokému výskytu medvědů a vlků tu možná prostě žádná nejsou. K autu se dostáváme za slabého mrholení a už téměř za šera. Druhý den ráno kousek od parkoviště doplňujeme barely pitnou vodou a přesouváme se dále. 

Ve stínu sopky - 55 den.

Toto místo bylo naším hlavním cílem jižní Itálie a já osobně jsem se na něj strašně těšil. Už jako malý kluk jsem v televizi hltal každý dokument o zániku tohoto městečka. No a nyní večer parkujeme jen pár metrů od něho. Ráno se po snídani vydáváme vstříc jeho temné minulosti. Pár metrů od vstupu nás však zastavují slečny z infocentra s tím, že Pompeje jsou nyní plné turistů a ať nejprve jedeme na Vesuv. No co, na ten jsme také chtěli a na pořadí nám až tak nezáleží. K výstupu na něj máte dvě možnosti. Buď si jako my zaplatit autobus, který vás doveze tam a zpět, nebo vlastním vozidlem. Bus stojí pro osobu 20 euro a pro dítě 10 euro, čili celkem platíme 50 euro. Pokud pojedete svým autem, počítejte minimálně 10 euro projetých na naftě a parkoviště pod Vesuvem stojí 5 euro na hodinu. Pokud budete chtít vše v klidu stihnout, dejte si tak 3 hoďky parkování. Čeká vás celkem dlouhá cesta po silnici ke vstupu. Když pojedete busem, máte to bez starostí až nahoru, pokud se vydáte vlastním autem, budete to mít o polovinu levnější, ale zase vás čeká cesta nahoru, plus problémy s parkováním. Volba je na vás. Vstupné na vulkán je 12 euro a do Pompejí 16 euro, Matyáš má vstupy zadarmo. Celkem jsme tady nechali asi 100 euro 🙄🙄🙄. Po kontrole Covid pasu nasedáme a vyrážíme vzhůru. Cesta na Vesuv vede po úzké silničce, kde náš řidič dodávky před každou zatáčkou troubí. Objíždíme velký kus města, takže jsem celkem rád, že se nahoru vezeme. Zhruba po 30 minutách zastavujeme na parkovišti u vstupu na sopku. Cesta ke kráteru je krátká, ale celkem náročná, navíc řidič autobusu nám dává jen 1:30 h na prohlídku. Z hloubky duše nesnáším tyto stanovené limity, ať už se týkají čehokoliv. K našemu překvapení, z 12 členů posádky jsou s námi ještě jiní dva turisté z Čech. Když dojdeme ke kráteru, jeho velikost nás zcela nadchne. Jaká obrovská síla to musela být, když takový kus skály rozmetala do vzduchu. Malý stoupající obláček dýmu napovídá, že tato sopka zcela nespí a zřejmě ještě neřekla své poslední slovo v dějinách lidstva. Nahoře se příliš nezdržujeme a pádíme dolů, kde už čeká autobus. Ten nás závaží zpět a my se přesouváme k bránam Pompejí. 

Tady vás čeká hodně přísná osobní kontrola a já zde po rentgenu musím zanechat svůj turistický nožík od Hannahu. Městečko je opravdu obrovské a za půl dne ho nestihnete projít, navíc orientace v něm není také úplně snadná. Kouzlo historie vás však zcela pohltí, at už se díváte na jednotlivé domy, či sádrou vylitá těla mrtvých. Více asi o tomto místě není třeba psát, ale jedna taková zajímavost. Jelikož naše generace chce nějakou část zanechat i pro ty následující, nechali kus městečka stále pod vrstvou nánosu, která tak čeká na své odkrytí. Po několikahodinové procházce už musím Matyáše nosit, a tak se vracíme ke vstupu. Po vyzvednutí nožíku opouštíme toto úchvatné místo a míříme zpět k autu. Navečer se vydáváme do NP Abruzzo. 

Amalfské pobřeží - 52 den.

Z Matery se přesouváme o 180 km dále směr Salerno na Amalfském pobřeží o. Salernem projíždíme celkem pozdě večer, ale i tak je zcela ucpaná doprava. Daleko horší než pomalý pohyb uličkami je to, co se tady děje v provozu. Vždy jsem si myslel, že toto je možné tak někde v Indii, nebo v Číně, ale že i v Evropě?? Takhle nějak si představuji totální kolaps dopravy, kde si každý dělá, co chce. Z jednoproudé silnice je najednou dvou až tří, takže vůbec netušíte, kde máte vlastně jet. Auta stojí, kde chtějí, chodníky, přechody, dokonce i v odbočovacím pruhu na křižovatce!!! Jedete pruhem a najednou v něm stojí auta, čili musíte přejet do jiného pruhu. K tomu všemu miliarda skútrů, kteří vás předjíždějí zleva i zprava. Jezdí v protisměru, po chodníku, prostě všude. Navíc Italové nepoužívají blinkry, ale klakson. Takže to tu je jak na nějakém festivalu troubení. Kruháče vypadají tak, že do nich všichni ze všech stran najedou a vy se v něm pohybujete tak metr za minutu. V jednu chvíli před námi jela i místní policie, ale auto zaparkované v pravém pruhu jen objela. Chápu ale, že náprava je už asi nemožná. Když jsem byl ještě před cestou upozorněn na špatnou dopravu na jihu Itálie, tak tohle jsem opravdu nečekal. Po této noční můře dorážíme na Amalfské pobřeží. To je totiž plným pravém považováno za jedno z nejromantičtějších pobřeží Itálie. Jeho nádherný dramatický ráz vytvářejí vysoké hory, jejichž svahy strmě padají do modrého Tyrhénského moře. A do těchto stráni jsou zasazena malebná městečka. Zde nejprve opět upozorňuji na provoz! Toto varování najdete i na internetu, jezdit by sem měli jen zkušenější řidiči. Tady tak nejde úplně o totální bezohlednost jako ve městech, ale spíše o to, že celá cesta kolem pobřeží vede po úzké silnici. Je zde opravdu velmi silný provoz a na jedné straně máte 10 cm od protijedoucího vozidla a na druhé 5 cm od skály. Pokud auto proti vám jen nepatrně vjede doprostřed, okamžitě musíte letět na brzdy. Tohle vás čeká každou třetí zatáčku. Navíc tu je velký pohyb autobusů a to znamená nalepit se úplně na skálu, zastavit a věřit, že se vejdete. S karavanem to tu musí být zábava 😃. Také zde nehledejte parkoviště, ta tu téměř nejsou. Parkuje se všude, kde není značka zákazu, nebo musíte sjet z hlavní a po ještě menší silničce většinou brutálním kopcem nahoru do jiného městečka. Čili v úzkých cestách se vám navíc bude stávat, že jeden pruh je používán jako parkoviště.

První den přespáváme u hlavní silnice na malém odpočívadlo, na kterém bylo naštěstí volno. Ráno se budíme a když ráno vylezu z auta, vidím, že ho mám zcela pokryté nějakým prachem. Když se podívám na nedaleký kopec, vidím, jak za ním stoupá dým. Poté co dojíme snídani, už jsou vidět i slyšet obrovské plameny, které pohlcují stromy jako nějaká dřevěná párátka. Takže ten prach na našem autě je vlastně popel z nich. Raději to balíme a jedeme k moři do městečka Minori. Parkujeme na placeném parkoviště a jdeme k vodě. Každé parkovací místo je označené číslem. Nejprve jsme se báli na něm zastavit, ale ono slouží při zadávání u automatu. Když přijdeme na pláž, nestačíme se divit, jak je voda neskutečně průzračná. Poprvé si beru plavecké brýle, protože tady je pod vodou vidět spoustu metrů daleko. Pokud někdo miluje potápění, či šnorchlování, tak tady si to užijete. Celý den také sledujeme souboj několika helikoptér s ohněm, který se jim daří přemoci až na sklonku dne. Navečer hledáme místo na přespání a volíme variantu sjet z hlavní. Po několika kilometrech do velkého kopce nakonec nacházíme místo v městečku Pogerola. Zde trávíme nakonec dvě noci, neboť je tu celkem klid. Kousek na malém náměstíčku je i pitná voda.

Druhý den ráno si děláme pěší výlet po zdejších kopcích s krásnými výhledy na skalnaté pobřeží a několika malými vodopády. Výlet zakončujeme v nejhezčím a asi nejnavštěvovanějším městečku Amalfi a i když je po sezoně, toto město praská ve švech. Nedokážu si tu představit hlavní sezónu. Na jedné terásce si dáváme pozdní oběd a navrch obrovský kopec zmrzliny. Navečer se vracíme 2 km nahoru po schodech k našemu autu.

Další den ráno chceme zase trochu popojet podél pobřeží a jít k vodě. Přejíždíme téměř celé pobřeží bez jediné možnosti zaparkování. Když už se loučíme s vodou, najdeme jedno těsně před značkou zákaz zastavení. Na pláž to je sice více jak kilák, ale to je ještě pěkné.

Celé pobřeží je úchvatné dílo přírody s úžasným mořem i krásnými kopci. Pláží tu moc není, navíc řada z nich je soukromých, ale nějaké si tu najdete. Když pominu komplikace s dopravou a parkováním, tak to tu bylo nádherné.

Zítra se už vydáváme vstříc dalšímu dobrodružství s velikou dávkou temné historie.

Matera: skvost mezi historickými městy - 50 den.

Matera, toto místo jsem chtěl vzhledem k malé zajížďce vynechat, ale potom, co jsem si o něm přečetl na wikipedii, jsem rychle změnil názor. V okolí tohoto města se totiž nacházejí nejvýznamnější místa pobytu jeskynního člověka v oblasti Středomoří. Matera je jedním z nejstarších měst na světě, byla údajně založena Římany ve 3. století před naším letopočtem.

Parkujeme kousek od městečka a jeho historické části. Venku je pěkně vedro, ale to naštěstí zmírňuje celkem silný větřík. Vydáváme se na okruh po památkách na území, které bylo osídlení již od paleolitu. Nejprve procházíme plošinou, kde jsou v zemi ve skále vydlabané malé jeskyně. Vypadají jako nory vyhrabané nějakými zvířaty, jen ve větší velikosti. Po pár kilometrech se dostaneme ke kaňonu, který je na obou stranách provrtán řadou jeskyň různých rozměrů, které jsou vydlabané v tufové hornině. Je to úžasný pohled, který vás zcela vtáhne do dávné doby a kde si uvědomíte, jak tvrdý život měli naší dávní předkové. Spoustu jeskyň si lze projít, avšak jistá část je veřejnosti nepřístupná. Po pár kilometrech se vám na skále ukáže město v celé své kráse. Tento pohled opravdu stojí za to a my jsme si ho hodně dlouho vychutnávali. Já mohu zcela jednoznačně říci, že krásnější jsem ještě neviděl. Je to jako z filmu a aby také ne, pár se jich tu natáčelo. Mezi nejznámější patří asi Umučení Krista, Wonder Woman, či bondovka s Danielem Graigem. Kousek od města vás čeká ostrý sestup k řece a od ní zase prudký výstup až k branám Matery. Je to úžasné místo, které je i na italské poměry pěkně udržované a její historická část je obrovská. Krásné hradby, uličky, kostely a spousty dalšího. Myslím, že za celý den vše nestihnete projít. Jediné, co mě trošku mrzí, je, že jsme vzhledem k silnému větru nemohli nic natočit na kameru pro Kaleido. Toto místo je prostě fantastické a všem ho vřele doporučuji navštívit. Na místě parkování jsme i bez problémů přespali.

Vápencové pobřeží i městečka na skalách - 46 den.

Včera večer jsme dorazili do dalšího NP Gargano. Ten se rozkládá na stejnojmenném vápencovém poloostrově s rozlohou 1 181 km². Jeho pobřeží tvoří útesy různých tvarů, s mosty a samostatnými skalisky, ale také písečné pláže. Ráno po hodně velké době slabě prší, takže si pospáváme. Dopoledne Markét pracuje a já se věnuji malému. Po obědě už přejíždíme k moři a i když je pod mrakem, je pěkné dusno. Kousek od pláže nacházíme parkoviště a mažeme k vodě. Je paráda být tu po sezoně, kdy na pláži je jen pár lidí. Když se pozdě odpoledne vracíme k autu, míjíme pěkný kemp hned u moře. Na recepci zjišťujeme, že mimo sezónu by nás jedna noc i s dodávkou stála jen 18 euro. No a jelikož potřebujeme už vyprat prádlo, jdu pro auto a jdeme se ubytovat. Kemp je jen pár metrů od historického města Peschici. To je úžasné městečko, které se rozkládá na více než 100 metrové vysoké skále. Večer místu dodává kouzlo jeho krásné osvětlení, spolu s nasvíceným hradem. V něm mají otevřeno až do 22:30 hodin a vstupné je pro dvě dospělé osoby a dítě 10 euro dohromady. Hrad je pěkně zrekonstruovaný a nachází se v něm velké množství historických věcí z mučíren. V každé místnosti je hned několik výrobků. O spoustě z nich jsem ani neslyšel a člověk jen nevěřícně zírá, co všechno dokázali pro tuto hrůznou činnost vymyslet. Po prohlídce hradu se ještě procházíme krásnými uličkami v centru městečka, ve kterých to zdaleka nevypadá, že je po sezoně. U jednoho stánku si každý kupujeme sladký výrobek a pomalu se vracíme zpátky.

Další den se dopoledne koupeme a odpoledne se chystáme na naší první vyjížďku člunem na moři. Chceme si projet nejkrásnější úsek podél útesů, ve kterých je řada vymletých jeskyň různých tvarů i velikostí. Do jedné se dá dokonce i zajet. Od břehu proti vlnám a větru je to celkem makačka, ale cesta zpět je už skoro bez hrábnutí veslem. Ke břehu se tak pěkně pomalu dohoupáme, jen výstup z břehu lehce podceníme a poslední vlna nás skoro překlopí.

Krásu národního parku jen kazí obrovské množství odpadků podél cest a vlastně i v přírodě. Parkovacích míst u pobřeží moc není, ale to malé množství je zase parádních. Nyní se už přesouváme k dalšímu historickému městu Matera.

V ráji pro kempaře i filmaře - 41 den. 

Po dni odpočinku u jezera Lago Di Campotosto vyrážíme směr další NP s názvem Gran Sasso e Monti della Laga. Cestou k němu projíždíme několika městečky se zcela rozbořenými domy. Na některých je lešení, ale spousta z nich vypadá opuštěně. Když o kousek dál náhodou zastavujeme u pitné vody, Markét se vedle na tabuli dočte, že v těchto místech došlo v roce 2016 k silnému zemětřesení. Zemřelo tehdy 299 lidí a tisíce rodin přišly o střechu nad hlavou. Škody úřady odhadly na více než 600 miliard korun. Nejhůře bylo zasaženo městečko Amatrice. I když tehdejší premiér Matteo Renzi sliboval rychlou pomoc, ani po pěti letech se úřadům nepodařilo zdevastovaná místa obnovit. Je zvláštní, že v dnešní době a v takovém státu trvá dát pár malých městeček alespoň trošku do kupy. Když ale vidím žalostný stav italských silnic, asi něco bude s financováním některých věcí v nepořádku. Navečer přijíždíme na naše místo parkování a vypadá to, že jsme našli parádní místo pro kempaře všeho druhu. Jedná se o úžasné údolí, které je uprostřed skal, s několika velkými parkovišti pro karavany, motorky, auta. Většina míst je zatravněná, takže si zde lze i rozdělat stan, což využijí hlavně motorkáři. Místní silnice jsou na zdejší poměry v celkem dobrém stavu a skoro po rovince. Takže parádní svezení zde ocení i cyklisté. Navíc všechna tato stání jsou zadarmo a u některých je i občerstvení. No prostě paráda, takových míst se moc nevidí. Ráno se vydáváme na výlet na vrchol Monte Camicia, na kterou vede celkem příjemná cesta, a tak ji poměrně lehce zdoláváme. Od ní se už zase jde po nádherné hřebenovce, do kterých jsme se v těchto NP zamilovali. Cestou dolů míjíme různá stáda ovcí, se kterými jde vždy pastýř s několika psy. To je pro nás v horách celkem nevídaná věc, ale možná to je z důvodu výskytu medvědů, kteří jim občas nějakou ovci sežerou. 

Když jsme na tohle místo přijíždeli, všiml jsem si kousek od cesty malého, ale úžasného kaňonu. Říkám Markét, že je to místo jak z nějakého westernového filmu. Když za dva dny odtud odjíždíme, jdeme si toto místo projít. Ke svému překvapení zjišťujeme, že se jedná o známý kaňon Scoppaturo. Ten je pravděpodobně nejpoužívanější kaňon v italské kinematografii a natáčelo se zde i velké množství mezinárodních produkcí. Proč je tu tolik filmů? Kromě divoké krásy je velmi důležitá relativní blízkost ateliérů v Římě, přítomnost plochých hřišť, aby bylo možné umístit generátory poblíž silnice, absolutní nedostatek domů a artefaktů, které by mohly vstoupit do záběru, ale především vzácná a ne zjevná možnost střílet shora ze všech stran, což je zásadní v akčních scénách a na koni. Když jsme procházeli toto nadčasové místo, úplně jsme si připadali jak někde na západě. Opravdu už chyběli pouze indiáni stojící a skalách nad námi.

Po národních parcích - 37 den.

Ze San Marina se přesouváme opět k moři, neboť celé dny svítí sluníčko a je kolem 30 stupňů. No a aby to nebylo zase jen o válení u vody, jedeme do Národního parku del Conero u města Ancona. Ten se rozkládá na skalnatém pobřeží Jaderského moře a nabízí tak kromě koupání i možnost výletů po vysokých útesech. První den zůstáváme celý den u vody, protože je velké vedro a taky proto, že je parádní voda. Druhý den dopoledne vyrážíme na výlet po místních kopcích, které poskytují nádherné vyhlídky na krásné pláže a také pár jeskyň. Bohužel, vzhledem k vedru, se toho nachodit příliš nedá, a tak po návratu z procházky pádíme zpátky k moři, kde jsme až do večera. Opět jsme tady našli parkování zadarmo s pitnou vodou k dispozici. Loni ve Francii jsme na jednom místě narazili na chlapíka, co jezdil po pláži s vozíkem a nabízel k prodeji nanuky. Tady v Itálii však místo příjemné zmrzliny nabízejí různé hadry a šperky. Bohužel jsou navíc celkem otravní. 

Po dvou dnech se opět přesouváme více na jih a jelikož vody už máme dost, odbočujeme více do středozemí do dalšího NP s názvem Monti Sibillini do sedla ve výšce 1550 m.n.m. Zde se dá parkovat zcela zadarmo a k dispozici je kromě úžasného výhledu i krámek s občerstvením ze zaparkovaného karavanu. Na místo dorazíme pozdě večer ještě v plážovém oblečení. Po vystoupení z auta se do něj rychle vracíme a hledáme v šatníku mikiny a kalhoty. Změna to je nějakých 15 stupňů směrem k nule. 

Skály tu nejsou mohutné jako v Alpách, ale mají své kouzlo. Cesta nahoru není tak prudká a navíc se dá zcela bezpečně chodit po hřebenech. Tam se vám nabízejí úžasné pohledy na všechny strany. Po pár kilometrech chůze nás zase naplňuje ten úžasný pocit..... prostě v horách jsme doma. Výšlap si užívá i Matyáš, který sám ujde něco přes 10 km a ještě na závěr k autu utíkáme. Výlet po zdejších horách byl opět parádní. 

Po týdnu stráveném u parádního jezera Lago Di Garda pokračujeme dále v naší cestě. Dalším cílem je třetí nejmenší stát Evropy, ale vzhledem k tomu, že je poměrně daleko, děláme na pobřeží Jaderského moře u městečka Comacchio pauzu. Dva dny se pro změnu valíme na pláži a koupeme ve vodě:-). Matyáš nejprve do moře kvůli vlnám nechce, ale nakonec do vody vleze a hned si ji zamiluje. 
Další den odpoledne vyrážíme dál a po 2 hodinách přijíždíme do San Marina. 
Už z dálky jsou vidět skály, na kterých se tyčí hlavní chlouba tohoto státu. Parkujeme kousek od centra na neplaceném parkovišti pro karavany s pitnou vodou a výpustí. Co nás s Markét na cestě od jezera zklamalo, je katastrofální stav italských silnic. Nejedeme sice po dálnicích, ale i poměrně velké silnice jsou v hodně  bídném stavu. Vrcholem je dvouproudová rychlostka, která je tak rozmidlená, že musím jet 60, jinak by mi střešním okénkem asi vyskákal všechen nábytek. Italové tu však lítají hodně přes 100 km/h, díra, nedíra. Možná mají od státu nějaké dotace na opravu tlumičů, jinak si to nedokážu vysvětlit. Když už jsem se dal do hodnocení silnic, musím se vyjádřit i k Italským řidičům. Bohužel za tu dobu, co jezdíme Evropou, jsou absolutně nejhorší ze všech zemí, které jsme projeli. Neustálé troubení a téměř nulová ohleduplnost. Navíc pokud budete stát na nějaké vedlejší, či vyjíždět z parkoviště, nepočítejte s tím, že vás někdo pustí. Na to se tady nehraje a vy tam budete stát hodně dlouho. V centrech měst je tak hodně policistů, kteří musejí řídit na křižovatkách bez semaforu dopravu. Také zde auta často vyjíždějí do protisměru a člověk musí být neustále ve střehu. Za 20 let řízení jsem nikdy neodřel auto a tady za ty dva týdny už obě zrcátka. U prvního mi auto vjelo do protisměru a já v poslední chvíli strhl volant. U druhého jsme vyjížděli ze zúžení a protijedoucí náklaďák tam vletěl hlava, nehlava. No věřím, že se to třeba zlepší a já svá slova budu moci vzít zpět. 

Další ráno vyrážíme vzhůru na vrchol Monte Titano, kde se nacházejí tři věže. Podle nejstarší legendy šlo o první stupeň monumetálního schodiště postaveného Titány, když neúspěšně zkoušeli znovu dobýt Olymp a svrhnout Dia. Po krátké cestě malinkým centrem nás čeká pořádný kopec až k první věži Guaita. Ta je nejstarší z věží, a také nejznámější. Byla postavena v 11. století a krátce sloužila jako vězení. Druhá věž s názvem De La Fratta, neboli Cesta, se nachází na nejvyšší hoře Monte Titano. V této věži se nachází muzeum na počest svatého Marina, vytvořené v roce 1956, a představuje více než 1550 zbraní pocházejících ze středověku až po současnost. Poslední je Montale, která leží na nejmenším vrcholku a narozdíl od ostatních věží není přístupná veřejnosti. Nikdo nikdy toto středověké stavení nedobyl, ale málem je zničili sami místní, kteří z nich vylamovali kameny na stavbu svých domů! Všechny věže jsou propojené uličkami s hradbami, které jsou zaplněné různými krámky a restauracemi. V jedné z nich jsme si dali za dobré peníze oběd, ale bohužel kvalita odpovídala ceně. Prohlídka první a druhé věže je placená za 6 euro na osobu. Procházka je to opravdu moc pěkná s nádechem dávné historie. 

Trocha odpočinku po náročném měsíci na cestách - den 30.

Dnes je tomu přesně měsíc, kdy jsme začali ukrajovat první kilometry z naší cesty. Těch 31 dní uteklo opravdu rychle, až se tomu nechce věřit. Nyní jsme už čtvrtý den u jezera Lago Di Garda. A protože tu je celé dny krásné sluníčko, voda je čisťounká a teplá, vůbec se nám odtud nechce. Túry v horách byly opravdu náročné, a tak není na škodu nabrat pro změnu trochu sil. Já se tedy občas zničím výběhem po místních kopcích, ale Markét s malým odpočívají.

Abychom nějak shrnuli ten uplynulý měsíc. Nejdřív trochu čísel: na tachometru nám svítí 1 650 ujetých kilometrů, za naftu jsme utratili 3 500,-, bohužel ta je tady v Itálii jedna z nejdražších v Evropě. Za jídlo jsme zaplatili 12 500,- tady je asi největší rozdíl oproti nákupům v Čechách. Za ostatní věci jako jsou vstupy, lanovky jsme dali 3 500,-. Opět jsme poznali úžasná místa v kopcích Alp i Dolomit. Prošli snadné i náročné horské trasy. Mohli se na okamžik vžít do časů 1. světové války a projít si místa, kde tito stateční muži spali a chodili. Vylezli na několik vrcholků a mohli se dívat do dálek z ptačí perspektivy a hlavně si opět užívat toho úžasného pobytu v této nádherné krajině. Natočili jsme několik videí z fantastických míst pro firmu Kaleido a věříme, že získaný materiál se bude jejich klientům líbit a na malou chvilku je přenese na ta dechberoucí místa za námi. Opět jsme několikrát užasli, co všechno příroda umí vykouzlit a jak bychom si toho měli vážit. Při posledním výletu jsme také poznali odvrácenou stranu hor, kdy z polojasné oblohy se během pár minut začal sypat sníh a teplota spadla o 10 stupňů. To však k ní patří a člověk s tím musí počítat. Prostě jste na jejím území a může si s vámi dělat, co se jí zlíbí. Nyní však už míříme na jih Itálie, kde nás čekají starověké památky, vyhaslé sopky, úžasná místa naší přírody a spousta, spousta dalšího.... Také jsem si dovolil na naše stránky dát ke stažení naši e-knihu. Pokud bude alespoň trochu ke čtení a zpříjemní vám pár večerů, budu moc rád, když mi napíšete nějaké zpětné info. 

 Těžké chvíle v horách - den 28.

Cestou k Lago Di Garda si dáváme poslední zastavení v horách. Jedeme 15 km nahoru do kopce k přehradě Lago di Malga Bissina. Již za úplné tmy projíždíme lesní cestou až k mohutné zdi přehrady. Zde zastavujeme, chystáme večeři a pak do postele. Je to zvláštní pocit usínat jen kousek od obrovské masy vody nad námi. Ráno vstáváme asi k poslednímu vysokohorskému výšlapu tady v Itálii. No a jako jsou ty super výlety, tak jsou i ty nepovedené, a to je bohužel tento případ. Začátek cesty jdeme kolem přehrady, ale po pár kilometrech se cesta změní v zarostlou uličku, kde se po pás prodíráme trávou. 

Když tuto část projdeme, začne ta ještě horší. Zbytek cesty na vrchol vede po kamenitých stráních plných obrovských balvanů. Trasa je tak velmi náročná, pomalá a hlavně pro Matyáše téměř neschůdná. Čili ho z velké části musím nést. Těsně pod sedlem Passo di Breguzzo 2768 m.n.m se navíc polojasná obloha zatáhne a začne zlehka sněžit!!!! Co je horší, teplota letí rapidně dolů. Na Matyáše navlékáme tři vrstvy oblečení, ale je mu zima na nohy. Dolů se snažíme pospíchat , ale trasa je stejná jako nahoru.... samé šutry. Takže jdeme jako slimáci a sil už nezbývá. Cestou dolů už nesněží, ale po chvilce začíná pro změnu pršet. Co nám nepromočil déšť, o to se postará vysoká tráva. 4 hodinová chůze v mokrých botách není nic moc. K autu dorážíme za úplné tmy, hodně unavení. Teda až na Matese, ten závěr cesty k dodávce dokonce poskakuje. No horší výlet v horách jsme ještě nezažili, a tak pobyt zde rychle ukončujeme a hned ráno vyrážíme k jezeru. 

Rittenské přírodní pyramidy: výtvor duchů, či obrů? - den 25.

S Dolomity v zádech se rychle blížíme k prvnímu z velkým italských měst Bolzanu. Tady totiž máme naši další plánovanou zastávku. Na noc zastavujeme na jednom parkovišti vedle kiosku. Je to i výchozí bod pro zítřejší výlet. Ráno se budíme kolem 8 h, k snídani si dáváme kupovanou bábovku a kolem 10 h vyrážíme na Rittenské přírodní pyramidy. Hned od prvního kilometru je znát, že už nejsme vysoko v horách, protože cesta příjemná. Když po 3 km dorazíme na místo, koukáme, co příroda dokázala vykouzlit. Dříve lidé věřili, že je to práce duchů a obrů. Ve skutečnosti sloupy vznikly zvětráváním strmých svahů z jílové hlíny. Základem každého sloupu je kámen na vrcholku, pod kterým věž vzniká. Zajímavostí je, že pokud útvar vrcholový kámen ztratí, rychle se celý rozpadne. Je to opravdu zajímavá podívaná. Zpáteční cestou jdeme kolem jezera, kde jsme měli v plánu se vykoupat. Ovšem jeho barva nás zcela odradila. Jezero se tak přidalo k ostatním, které jsme tady v Itálii zatím viděli. Věříme, že další už budou na pohled daleko lákavější.

Ahoj Dolomity - den 23.

Matyáše chceme stále šetřit, takže jsme se rozhodli udělat si s Markét výlet každý zvlášť. Nejprve půjde ona, já budu s Matesem odpočívat a druhý den si to prohodíme. Oba dva jsme si pochopitelně vybrali symbol Dolomit Tre Cime. Já jsem si to udělal formou běhu, a navíc jsem vzal do batohu natáčecí zatížení, neb jsem dopředu viděl tu nádheru, co Markét nahoře nafotila. Pro ní to prý byla nejkrásnější horská túra a i já musím uznat, že krásnější výhledy jsem také moc neviděl. Jediné, co trošku kazí úžasný zážitek, je obrovské množství turistů, které tam od ranních hodin proudí. Je však možné vyhnout se hlavním cestám a tím se s velkým davem minout. Celé skalní útvary se dají obejít dokola a vy tak neustále zvedáte hlavu k nebi na tu nádheru. Co ještě doporučuji, je nechat auto dole v Misurině a nahoru jít pěšky. Cesta autem nahoru je dle kolon nekonečná a 50 metrová fronta na autobus k zbláznění. 

Po týdnu odpočinku se dnes poprvé vydáváme na výlet s Matyášem. Již pár dní je v pořádku a energie se mu pomalu vrací. I tak ho však velkou část výšlapu ponesu. Dnešním cílem jsou kousíček vzdálené vrcholky Monte Piana a Monte Piano. Jedná se o historicky důležitá místa, na kterých se za 1.světové války odehrávaly téměř dvouleté boje mezi Itálií a Rakouskem. Italská armáda obsadila jižní vrchol Monte Pianu a severní vrchol Monte Piano zase Rakouská armáda. Po celou dobu bojů se ani jedné straně nepodařilo nějak zásadně rozvrátit nepřátelské síly. Nicméně i tak zde dohromady padlo asi 14 000 vojáků. Oba dva vrcholky jsou tak doslova prošpikovány tunely a zákopy. Menší část se podařilo různým skupinám nadšencům zrekonstruovat a vy se tak dostanete na fantastická místa. Prochození obou vrcholků nám trvá přes 2 hodiny a to ani nestíháme vše. I když nejsme nějací velcí nadšenci této historie, tímto jsme však byli všichni tři přímo učarováni. Tento výšlap je poprvé, co malého nesu v nosítku nahoru i dolů. Nahoře jsme naběhali zhruba 3 km a to mu bohatě stačí. Po Tre Cime zase neskutečný výlet s kouzlem historie.

Noční nepříjemné trable - den 16.

Předchozí dny jsme převážně strávili odpočinkem. Matyáš se v sobotu v noci pěkně pozvracel. Jelikož jsme spali, nestihli jsme moc zareagovat, a tak se mu podařilo poblinkat docela velké množství věcí. Nejprve jsme si mysleli, že mu nesedly ty klobásy, ale patrně měl úpal ze sluníčka. I když mu na cestě neustále dáváme na hlavu čepici, asi je to zřejmě málo a budeme muset vymyslet nějakou stříšku. Tu krosna měla, ale toto látkové nosítko ho postrádá. Ráno jsme tedy vyrazili do místního kempu, abychom se ubytovali a špinavé prádlo vyprali v pračce.  Paní na recepci nám však sdělila, že mají až do konce srpna obsazeno. Zkusili jsme tedy druhý, ale ten byl na tom bohužel stejně. Navíc pračky v kempech jsou na čipové karty, takže se do nich nelze dostat. No a jelikož široko daleko nebyla žádná jiná, byli jsme nuceni vyprat všechno to prádlo v ruce. Našli jsme jedno místo u řeky a jako za starých časů musela Markét vše vyprat v ní. Naštěstí máme všechny přípravky bio a v přírodě rozložitelné. 

Po dvou dnech se Matymu udělalo lépe, a tak jsme se šli podívat  k jezeru Lago Di Dobiaccu. Tam jsme se přesunuli na celý den na placené parkoviště. Dopoledne jsme byli na půl hodinky na šlapadle a pak se přesunuli s Matym k vodě, pro jistotu se slunečníkem. Po obědě jsem si šel poprvé trochu více zaběhat v horách a Markét s malým šli zase odpočívat k jezeru. Jelikož byl na parkovišti zákaz nocovaní, museli jsme se vrátit zpátky kousek od Toblachu na stejné místo jako minulý večer. 

Ráno po snídani už vyrážíme na náš další cíl, a tím je proslulý Tre Cime. Což je impozantní tříčlenná skupina skalních útvarů a jedná se o nejčastější symbol Dolomit. Zajímavostí je, že  během první světové války procházela oblastí válečná fronta. Z množství pozůstatků je zajímavý např. tunel v masivu Paternkofelu, kterým dnes prochází značená cesta, a dále řada opevnění, umělých jeskyní a také pamětních desek. Také zde pod vrcholy Tre Cime často končí jedna z etap nejtěžšího cyklistického etapového závodu Giro d'Italia. Zastavujeme v malém městečku Misurina, které se nachází hned vedle dalšího jezera. V malinkatém centru kupujeme potraviny a jdeme hledat místo na parkování. Auta a karavany tady stojí úplně všude, takže zastavujeme na neplaceném vedle silnice. Všichni tu kempují, čili se nemusíme bát, že by nás vyhnala policie. Matyáš není úplně ještě fit, takže zbytek dne trávíme v dodávce a hrajeme různé hry.  

Poslední den v Alpách - den 12.

Zhruba po 10 dnech se loučíme s Alpami a přesouváme se na jejich sousedy, oproti nim daleko sušší a divočejší pohoří Dolomity. Včera jsme měli volný den u jezera Lago di Issengo, kde nás u vstupu trošku zarazila nutnost rezervace, a tak jsme si museli půl hodinky počkat, než nás paní pustila dovnitř. Kapacita na koupání byla totiž plná.

O den dříve jsme absolvovali hodně náročný výstup na Wetterspitze 2 709 m.n.m., kdy jsme nachodili téměř 21 km a na trase strávili 12 hodin. Cestou jsme potkali malého sviště, stádo krav, oveček i koz. Zvláště poslední skupinka rohatých tvorů byla zajímavá. Potkali jsme ji na celkem strmém svahu přímo na cestičce. Jiná trasa tedy nebyla možná, a tak nám nezbývalo nic jiného, než se vydat doprostřed stáda a doufat, že jsou na místní turisty zvyklé. Zhruba 100 metrů jsme je všechny hrnuli před sebou, ale pak asi pochopily, že chceme jen projít a konečně se rozestoupily. 

Dneska máme v plánu první výlet v Dolomitech. Žádný menší okruh jsme nenašli, takže to bude zase kolem 20 km šlapání. Budíka si dáváme na sedmou hodinu, abychom už v osm byli na trati. Cesta vede kolem jezera Lago di Braies, které má být prý celkem turisticky vyhledávané. Vyhneme se tak lidem a navíc budeme v rozumnou dobu zpátky. Ráno tedy vyrazíme podle plánu, ale už takhle brzy nás míjí auto za autem a navíc autobus. Když dorazíme po 10 minutách k jezeru, parkoviště kolem něj jsou už téměř plná. Podél vody jdeme v docela slušném davu lidí. I tak se nám daří najít dobré místo pro natáčení. Matyáš si vesele poskakuje, ale jen do té doby, dokud nezakopne o kámen a odře si koleno i ruce. V zápěstí chytá svůj záchvat pláče. Když se po několika minutách uklidní házením kamenů do vody, vyrážíme na 8 km stoupání do sedla pod cílovým vrcholem. V Alpách z každé skály stékala voda, kolem nás byla spousta potůčku a zeleně, ale tady to je jiná písnička. Hned od začátku jdeme kamením a vyprahlým údolím, jen s malým množstvím flóry. O vodě řeč být ani nemůže. Skály jsou krásné, ale krajina je zde opravdu drsnější. Matymu se dnes moc do kopce nechce, takže téměř celou cestu nahoru ho nesu. Únavou padáme u rozcestníku v sedle Forcella Sora Forno, odkud to je na vrchol Croda del Becco už jen hodina cesty. Když však vidíme tu velmi náročnou cestu, shodujeme se na tom, že do toho nejdeme. První letošní nezdolaný kopec. V horské chatě Rifugio Biella cestou zpět si kupujeme za 3,50 eura 1,5 l čisté vody, ta tu prostě nikde není. Procházíme hezkými náhorními plošinami do dalšího sedla, odkud nás čeká nepříjemný sestup po drolícím se kamení. Jdeme krůček po krůčku, ale nakonec jsme bez větších problémů dole. Pak už jen klikatá cestička dolů k jezeru a po 9 h dorážíme k našemu parkovišti. Tady si zcela vyčerpaní dáváme něco k pití a večeři. Já a Markét burgera a mladej malé grilované klobásky.

Nic pro slabé povahy - den 6.

Máme za sebou zhruba týden v německých a převážně rakouských Alpách. Počasí je jak na houpačce, večer a ráno prší a na část dne se obloha rozjasní. Přes den je pak většinou kolem 20 stupňů. Navštívili jsme soutěsku Leutascherklamm, která byla první vyvinutou soutěskou v německých Alpách a zároveň se svojí délkou 1650 metrů nejdelší v celých východních Alpách. Stezka je dělaná formou jednosměrného okruhu o velikosti zhruba 5 km a je zadarmo. Platí se pouze za cestu na vodopád, ale tam chodit nemusíte. Většina cesty vede po ocelových chodnících ve výšce místy přes 50 metrů nad vodou. Výhledy jsou parádní, ale nic pro někoho, kdo trpí závratěmi.

Jednu noc jsme již stihli přespat v kempu ve městečku Volderau, jelikož jsme ten den dostali od místní policie lístek za stěrač. Na něm byla informace, že stání mimo parkoviště je zde zakázáno. V sobotu jsme podnikli náš druhý výstup, ale tentokrát na trochu vyšší horu s názvem Egesengrat 2631 m.n.m. Část jsme si zkrátili lanovkou. Maty moc prosil a protože stála pro všechny jen 15 euro, rozhodli jsme se vyjet do první stanice. 

Následoval odpočinkový den, který jsme si z velké části užili v bazénu. 

Dnes se budíme na parkovišti kousíček od městečka Gschnitz. Vstáváme docela brzy, protože máme v plánu celkem náročný výšlap k horské chatě Innsbrucker Hutte ve výšce 2369 m.n.m. Počasí je pro takovou cestu super, není příliš horko, ale ani zima. Nahoru je to 6 km, které zvládáme zhruba za 5 hodinek. Matyáše nesu pouze jeden kilometr, zbytek ujde zcela sám. Chata je moc hezká a kupodivu i ceny jídel jsou stejné jako dole. Dáváme si tedy každý polévku a já s Matesem ještě párky. Majitelka je z něj nadšená, a tak dostává ještě malou sušenku a žvýkací bonbónek. Já, ať se tvářím, jak chci, nedostávám nic. 

Dolů procházíme stádem oveček a také točíme nějaká videa na kameru. K autu dorazíme po 8 hodinách se 14 km v nohách.

Včerejšek jsme už většinou strávili přejezdem Německa, protože celý den pršelo. Dnes se budíme kousek od známého lyžařského střediska Garmisch-Partenkirchen na placeném parkovišti pro karavany. Paní chtěla 10 euro za noc, kdy v ceně bylo wc a odpad, ale pitná voda za euro navíc. Také se hned vedle nachází velké dětské hřiště a skatepark. Po snídani a ranní hygieně si jde Markét s Matyášem zajezdit na koloběžkách a já se dávám do opravy střešního okénka. Voda na polštářích z první noci totiž nebyla z nedovřeného okénka, ale z jeho utěsnění. Tmel, který měl dle výrobce vydržet hodně dlouho, odolal rok a půl. Museli jsme tedy koupit nový a strany znovu zatmelit. Kolem 11 h už vyrážíme směr Rakouské Alpy. K nim přijíždíme kolem poledne kousek od města Mittenwald. Po obědě konečně vyrážíme na náš první výšlap, a tím je vrchol zelená hlava, aneb Gruenkopf ve výšce 1587 m.n.m. Začínáme schválně zvolna, protože na cestu se vydáváme dost pozdě. Nahoru to jsou pouze 3 km, ale i tak to jdeme 3 hodiny. Matyáš vyjde nahoru skoro sám, jen posledních 500 m už nemůže, a tak ho beru do nosítka. Dolů až k dodávce si to už opět sviští mezi námi. Je krásné být po roce opět v horách a všichni si to užíváme. Ani občasný deštík na tom nic nemění. K autu dorazíme kolem 17 h a chystáme se na další noc.

Na přespání nakonec stavíme nějakých 50 km od cíle u malého letiště. V noci přichází pěkný slejvák a nás budí kapání vody na polštáře. Zjišťujeme, že jsme neměli úplně dovřené střešní okénko a voda se dostala dovnitř. Zajímavá první noc 😃😃😃.