Cesta Evropou II

09.08.2021
9.leden (161 den na cestách)


Stezka smrti 


Předchozí dny jsme strávili většinou u moře. Důvodem bylo počasí, které se oproti předchozím týdnům zcela vyměnilo. Na horách se prudce ochladilo a tepleji je nyní níže na pobřeží. Dva dny tedy trávíme na pláži, kde si převážně hrajeme na hřištích a v mém případě se koupeme. Občas vyrážíme do města na malou procházku, či nákup.
Nyní už však míříme do přírodního parku Torcal de Antequera, který slibuje krátký, zato zajímavý výlet. Jedná se o vápencové skály, jejichž počátky sahají do období jury před 150 až 250 miliony let. Původně se jednalo o usazeniny na dně moře, které však byly poté tektonickými silami vyzdviženy až do výše 1000 m.n.m. Později série zlomů vytvořila trhliny. Následným zhroucením těchto trhlin se vytvořili uličky, ve kterých se dnes po mnoha milionech let můžeme procházet. Pokud vyrazíte brzy ráno, můžete autem vyjet úplně nahoru ke vstupu. V případě, že vyrazíte trochu déle jako my, budete muset nechat vozidlo na dolním parkovišti vzdáleném zhruba 3 km od vstupu. Odtud však máte možnost nechat se vyvézt autobusem za 2 eura na osobu. Nahoře vás čeká nádherný, zhruba 4 kilometrový okruh totou krásnou přírodní památkou. Vstup je zcela zdarma a okruh je jednosměrný. Zvláště dětem se musí líbit tento obří labyrint plný přírodních prolézaček a různých úkrytů. Dolů k autu už doporučuji sejít značenou cestičkou, která rovněž nabízí krásná panoramata. Pokud zde budete, ještě vás upozorním na pár kilometrů vzdálený Lobo park, což je velká stanice na chování a studie vlčích smeček. Nabízejí mimo jiné i prohlídky s průvodcem a spousty dalších programů. My jsme bohužel k tomuto parku dorazili až po zavírací době a návštěvu jsme tak nestihli. 
Včera večer jsme se na spaní přesunuli k jezeru Guadalhorce, kde byl sice zákaz kempování, ale spousta karavanů nás přiměla toto nařízení ignorovat. Zjistili jsme, že mimo sezónu je policie daleko více tolerantnější a pokud si nevyndáte před auto židličky a stoleček, neberou to jako kempování. Ráno kolem 6 h nás budí velká parta lidí, kteří k jezeru přijeli a něco tam stavějí. Když vylezeme z auta a chystáme se k odjezdu, vidíme nějaké stánky, maringotky a pár lidí s kamerou. Vůbec netušíme, co tu budou dělat. 
Na dnešní den si Markét za 11 euro zarezervovala vstup do velmi turisticky oblíbeného místa s přezdívkou chodník smrti. Matyáš měl vstup ještě zakázán a na mě to bylo příliš vysoké. 
Vysazujeme Markét kousek od začátku vstupu a dodávkou přejíždíme na konec, kde na ni počkáme. Tento úžasný chodník je postaven ve výšce 100 metrů nad řekou na stěnách soutěsky Gaitanes. Nabízejí se vám úžasné výhledy na kaňon, ale i okolní krajinu. Tato atrakce byla znovu otevřená v roce 2015, poté co na ni v letech 1999-2000 zemřelo 5 lidí. Stezka byla totiž v havarijním stavu a vstup na ni byl zakázán. I přes tyto aspekty se dobrodruzi snažili stezku zdolat a některé to bohužel stálo život. Z těchto důvodů byla zahájena obří rekonstrukce, která vedla k obnově stezky. Na některých místech je stále vidět dezolátní stav původního chodníku. Pokud nemáte strach z výšek, opravdu doporučuji tento chodník smrti navštívit. Jen upozorňuji na nutnou rezervaci kvůli omezenému počtu lidí. Navečer se opět vracíme k nedalekému jezeru, kde strávíme ještě jednu noc. 



1.leden (153 den na cestách)


Vzhůru na vrchol 

První den v novém roce se nacházíme v horském městečku Trevélez, které je známo zejména místní delikatesou. Tou je kvalitní šunka, která má díky poloze a suchému klimatu města ideální podmínky pro sušení a skladování. Budovy na zpracování či její prodej jsou snad na každém rohu a po městě je cítit zvláštní pach. Chuť šunky je však vynikající. 
Toto místo jsme si ovšem nevybrali kvůli této pochoutce, nýbrž z důvodu dobrého výchozího bodu k nejvyšší hoře celého pohoří Sierry Nevady. Mulhacén se tyčí do výšky 3482 m.n.m. a až na vrchol vede schůdná cesta bez jakýchkoliv technicky náročných pasáží. Takto vysokých a celkem snadno dostupných vrcholů, si dovolím tvrdit, v Evropě moc není. S výstupem se chceme s Markét vystřídat. Matyho nahoru tahat nebudeme, neb se jedná o poměrně velkou vzdálenost. Z městečka až na špičku Mulhacénu to je nějakých 11 kilometrů, a tak i pro nás samotné se bude jednat o celkem náročnou túru. Původně jsme se chtěli vystřídat v jeden den, ale to se k časové náročnosti nakonec nepovedlo. První vyrážím já a pár set metrů pod vrcholem začínám předhánět ploužící se lidi v zimní výbavě s helmami. Vzhledem k tomu, že mám na sobě pouze šortky a dlouhé triko, působím patrně jako exot. Začínám se trošku obávat, co mě čeká a zda to nakonec nebudu muset otočit. Pod sněhem je však pouze úplný vrcholek hory, navíc sníh je zcela udupaný, a tak žádná výbava potřeba nebyla. Nicméně zde se už vyplatí mít v batohu nějakou tu teplou bundu, jinak téměř celý výstup i v zimních měsících lze absolvovat v letním oblečení. K autu se vracím po necelých 5 hodinách chůze/běhu celkem vyčerpaný, ale zcela nadšený. Druhý den ráno na túru vyráží zase Markét a po návratu přiznává, že to byl jeden z jejích nejtěžších výšlapů. Nahoru sice vede dostupná cesta, ale 2000 nastoupaných metrů člověk prostě pocítí. 
Po týdnu v horách jsme se chtěli vrátit zpátky k moři, ale tam je celé dny zataženo, a proto zůstáváme nadále v horách. Zde jsou sice chladnější rána, ovšem dny jsou zcela slunečné a teplé s vymetenou oblohou. Ráno a někdy i večer si přitápíme naším nově nainstalovaným nezávislým topením. Funguje parádně a během několika minut je dodávka zcela vytopena. Samozřejmě pokud párkrát otevřete dveře, teplo je zase pryč. 
Pro tento den si vybíráme parkoviště kousíček za městem La Zubia, vedle kterého se nacházejí parádní hřiště pro Matyáška a několik jeskyň. Na tomto místě trávíme celkem dva dny, během kterých odpočíváme a nabíráme síly po velmi náročném výstupu. 
No a aby si také i Matyáš užil trochu toho sněhu, vydáváme se dalšího rána do lyžařského střediska Pradollano ve výšce 2300 m.n.m., do kterého se lze dostat autem. Nahoře na sebe oblékáme všechno teplé oblečení, co máme a vydáváme se na zasněžené kopečky. Cestou ještě kupujeme u černošského prodejce ježdík za 6 euro a už ho pádíme vyzkoušet. Z ježdění je mladý nadšený a na sněhu dovádíme, dokud nás chlad nedonutí vrátit se do auta. 


27.prosinec (148 den na cestách)


Zase v horách 

Po několika týdnech strávených převážně u pobřeží, vyrážíme vzhůru do hor. Výchozí bod pro dnešní výlet se nachází kousíček od města Laujar de Andarax, kde začíná Hydroelektrická trasa PR-A36. Tato cesta se klikatí podél vodního kanálu, který před lety shromažďoval vodu používanou malou vodní elektrárnou, která vyráběla elektřinu pro vesnice v údolí. Na prvních kilometrech trasy vidíme údolí, které tvoří řeka Andarax. Dle informačních tabulí se jedná o nejkrásnější oblast pohoří Sierra Nevada z Almerie a Alpujarry, s jedním z nejzachovalejších lesů v této oblasti. Procházíme spoustu zajímavých tunelů, kterými se dříve valila voda, a mnoho krásných průchodů skrze skály. Na cestě také narážíme na vodopád a akvadukt, což je most, kterým tekla voda, ale dá se i po něm přejít. Toto místo je opravdu velmi zajímavé a stojí za návštěvu.
Druhý den přejíždíme do sedla s názvem Puerto de la Ragua položeného ve výšce 2040 m.n.m. a protože včera Matyáš ušel celou cestu sám, na výlet vyráží pouze Markét. My dva zatím bereme kameru a jdeme něco natočit po okolí pro Kaleido. Odpoledne pak spolu vaříme oběd. Po několika hodinách se k autu vrací zcela nadšená Markét, která si prošla pěknou hřebenovku s několika lehce zasněženými vrcholky. Ihned po příchodu s námi sdílí své úžasné pocity z cesty a já se už nemohu dočkat, až se také ocitnu vysoko v horách. Když už se pomalu chystáme opustit toto výborné výchozí místo pro turistiku, pár metrů od auta proběhne liška. Markét okamžitě vylézá z auta a jde se na tuto neobvyklou situaci podívat. K našemu úžasu se liška zastavuje. To už jsem venku i já s Matesem a sledujeme, jak zvíře prochází kolem Markét a jde přímo k nám. Jsem z toho trošku nervózní, a tak raději beru mladého do náručí. Liška nás však jen očichá, zda nemáme něco k snědku, a pak si vedle nás sedá.
V naprostém klidu se nechá fotit, natáčet, ale i krmit z ruky. Ještě pár minut se kocháme pohledem na zcela nebojácného lesního tvora a pak už vyrážíme najít místo na přespání. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce chceme raději spát trochu níže, neboť tady se teplota v noci dost blíží k nule.
Po několika kilometrech přijíždíme do malého městečka Mairenai, kde parkujeme na větším parkovišti kousek od hřbitova. Po chvilce si všímám několika veřejných ohnišť a spousty klacíčků všude kolem. Musíme této situace využít, a tak si k obrovské radosti Matyáška rozděláváme ohýnek. A i když máme na opékání pouze housky a chleba 🙂, při pohledu na zapadající slunce s plápolajícím ohněm je nám nádherně.
Další den Matyáš a Markét na koloběžkách jedou do nedalekého krámku nakoupit něco více na ohýnek, takže večer už sedíme u táboráku s celou parádou 🙂.


21.prosinec (142 den na cestách)

Vánoce 


Blíží se Vánoce a my se přesouváme k branám pohoří Sierry Nevady do města Almeria. Místo na přespání si opět vybíráme pomocí aplikace na jednom parkovišti na předměstí. Karavanů, převážně těch německých, je tu mnoho, a tak zabíráme jedno z posledních míst. Když vybalujeme, přijde k nám dvojice od vedle z dodávky a zdraví nás. K našemu překvapení se jedná o stejný pár Němců, který jsme před několika týdny potkali u nudistických pláží. Oni tu prý parkují zhruba dva týdny a moc se jim zde líbí.
Do centra Almerie je to kousek, nachází se tu zdroj pitné vody a navíc většinu osazenstva parkoviště tvoří cestovatelé z Německa 🙂. Nicméně ať přijedeme kamkoliv, vždy tito milí lidé z této země tvoří velkou většinu. 
V rohu parkoviště stojí dva menší staré obytné přívěsy, ve kterých tu již dva roky žije starší pán se svým mladým synem. V jednom jsou oni a ve druhém mají dva velké psy z nedalekého útulku . Pán je navíc po operaci kvůli cukrovce a nemůže moc dobře chodit. Jejich žití si tedy moc dobře neumíme představit. 
Pejsek je snad u každého karavanů, a tak tu neustále několik z nich pobíhá. Naštěstí jsou všichni hodní, a tak se s nimi můžeme i pomazlit, z čehož má samozřejmě největší radost Mates. 
Druhý den využíváme cyklostezku vedoucí od parkoviště a jedeme se podívat do nedalekého parku. Markét s Matym v něm blbnou na hřištích a já zatím trochu pobíhám po jeho cestičkách. Navečer poté vyrážíme do centra na vánoční trhy, kde si dáváme neobvyklé vafle se šlehačkou a čokoládovou tyčinkou v kornoutku. Mají tu i pouťové atrakce a Matymu jednu z nich platíme. Do auta se vracíme za úplné tmy krásně osvětlenou ulicí podél pláže. 
Dalšího rána se rozhodujeme popojet na jiné místo, sice tu je příjemné atmosféra, ale že bychom chtěli trávit Vánoce na parkovišti, to zase ne. Cestou přes město ještě pereme plný koš špinavého prádla, doplňujeme pitnou vodu a kupujeme potraviny. Pro zítřejší den si vybíráme pěkné parkování přímo na pláži kousek za Almerií. Zbytek dne trávíme přípravou tradičního, jak jinak než bramborového salátu.
Když se ráno budíme do Štědrého dne, z postele zadními okénky vidíme nad mořem krásný východ slunce. Nevím vlastně, zda jsem ho kdy takhle celý mohl sledovat. Dopoledne probíhá videohovor s Markéty rodinkou, po obědě jdeme na procházku a pak už příprava na večer.
Celou předvánoční dobu jsme prožili v naprostém klidu a pohodě, bez jakýchkoliv starostí. Byla to velmi příjemná změna, kdy jsme se utvrdili v tom, že krásný čas vánoční člověk může prožít na jakémkoliv místě. 


17.prosinec (138 den na cestách)

Tenkrát na západě 

Projíždíme městečkem Aguilas, kde na jedné čerpací stanici za 2 eura doplňujeme pitnou vodu, vypouštíme odpad a čistíme záchod. Škoda jen, že takových služeb není po cestě více. O pár kilometrů dále za tímto městem nacházíme velké stanoviště karavanů přímo u pláže Cala de los Cocedores. Jedná se o obrovské parkoviště a stání zde je zadarmo. Když zaparkujeme, bereme věci a jdeme si lehnout na pláž, podél které jsou v pískovcových skalách spousty malých vydlabaných jeskyň. Voda je krásně průzračná, avšak koupání je už pouze pro otužilce.

Následujícího rána vyrážíme na malý výlet po místních kopcích s několika pěknými vyhlídkami na moře a jeho okolí. Po návratu do auta si chystáme oběd, když v tom se u nás zastavuje pán s dvěma malými chlapci a zdraví nás ,,dobrý den,,. Čechů je v těchto oblastech už opravdu málo, a tak vždy rádi s našimi krajany pokecáme. Tento pán je původem Francouz, který si vzal Češku a po několika letech se přestěhovali k nám do Čech. No a nyní jsou na půlroční cestě, neboť jako většina jiných tady, chtěli prožít zimu někde v teplých krajích. Odtud následně vyrážejí stejnou cestou jako my přes Portugalsko a sever Španělska zpět. Když už se pomalu loučíme, upozorní nás na velice zajímavé turistické místo s názvem Tabernas. Je to odtud jen kousek a prý se tam nachází poušť a v ní westernová městečka. Večer si zjišťujeme dalších pár informací a ráno už vyrážíme směr divoký západ.

Tabernas, kdo miluje dobu proklatě nízkých koltů a dusot koňských kopyt, tak toto místo prostě nesmí minout. Už samotný příjezd do této oblasti vás zcela nadchne. Tato vyprahlá krajina se svými suchými potoky a profily hor se totiž velmi podobá pouštím ve Spojených státech, severním Mexiku a v Asii. Jedná se o jednu z největších rarit Pyrenejského poloostrova a zároveň jedinou poušť v Evropě. V 60. a 70. letech byla hollywoodským filmovým rájem. Tady se zvedla pódia, aby oživila divoký západ. Procházely se zde hvězdy jako Clint Eastwood, Brigitte Bardot, Anthony Quinn, Claudia Cardinale, Alain Delon, Sean Connery, Raquel Welch nebo Orson Welles. My si vybíráme to nejmenší městečko Western Leone. To bylo původně postaveno na objednávku režiséra Sergia Leoneho pro jeho slavný film Tenkrát na západě. Hned u sjezdu z hlavní silnice sedí kovboj na koni a tváří se drsně. Po pár set metrech přijíždíme k bráně, kde platíme 11 euro za osobu. Za Matyáše nic nechce, i když děti mají vstup zadarmo pouze do 4 let. Také nám pokladní sděluje, že tu můžeme klidně přespat v dodávce.

Celé malé městečko si můžete procházet dle vaší libosti a dokonce si lze projít dům Sheriffa a vyzkoušet jeho vězení. Celý objekt má na starosti zhruba 5 osob, dva kovbojové převlečení do dobových kostýmů a další členové obsluhy. Hlavní doménou je velký červený dům, kolem kterého se točí většina scén filmů. V něm si také můžete dát občerstvení a prohlédnout spousty obrázků se známými celebritami. Nakonec nám již dva zmínění kovbojové sehrají v salonu krátkou scénku. Většina domů se tu neopravuje, což působí naprosto autenticky s dávnou dobou a člověk se tu může zcela ponořit do svých představ. Jediné, čeho se trošku obávám, je životnost těchto stavení, neboť u většiny z nich je téměř u konce a bez větší investice tu za pár let asi nebudou. Pokud tedy někdo hledá klidné místo, kde si může vychutnávat kouzlo divokého západu bez nějakých větších pompézností, je na pravém místě. Pokud by však někdo hledal místo s větší show, může navštívit vedlejší městečka Texas Hollywood a Mini Hollywood. Zde vás čeká více zábavy, ale také dvakrát tak vysoke vstupné. Druhý den si děláme téměř celodenní výlet vyprahlým kaňonem, který se táhne celou touto oblastí. Procházka v něm je rovněž velmi zajímavá, kterou jinde v Evropě nezažijete. Celé toto úžasné místo jsme vlastně měli minout, ale shoda náhod nám ho postavila do cesty, za což jsme nesmírně rádi.


12.prosinec (132.den na cestách)

Nezvaný host

Dnes stavíme ve městečku Los Belones u veřejné prádelny. Za vyprání plného boxu prádla platíme 7 euro a za sušení dalších 6 euro. Tyto ceny jsou ve Španělsku téměř všude stejné. Zhruba po hodině máme prádlo zase pěkně čisté, a tak pokračujeme dále k pláži Punta Negra u města Portmán. Tato pláž je turisticky velmi oblíbená, neboť se tu nachází černý písek a také velmi pěkné okolí. I v tuto pozdní dobu je zde celkem dost lidí, ale téměř všichni jsou v přilehlé restauraci, nebo na procházce. Na pláži jsme tak až na jednu skupinku sami. Sluníčko krásně hřeje, a tak se jdu vykoupat do pěkných vln. 
Druhý den vane silný vítr a na pláži se být nedá, proto volíme náhradní plán a vyrážíme na výlet po místních kopcích. Zde se nachází opět několik vojenských pevností strážící Cartagenský záliv. Nakonec tu na malém parkovišťi spíme dvě noci. 
Následujícího dne je už však potřeba doplnit potraviny a pitnou vodu. Proto opouštíme toto velmi zajímavé místo a pokračujeme dále. V odpoledních hodinách přijíždíme do regionálního parku Cabo Cope na parkoviště vedle pláže, kde již stojí několik karavanů. Spousta lidí vyhledává zcela opuštěné místo, ale já jsem vždy rád, když na místě nocování nejsme sami. Nejenže má člověk pocit většího bezpečí, ale miluji tu úžasnou atmosféru mezi těmito lidmi. V dnešní době je tato ojedinelost obzvláště vzácná, a tak si ji snažíme co nejvíce užít. 
Druhý den je opět krásné počasí, a tak vybalujeme stoličky, deku a trávíme celý den na pláži. Když se večer chystáme do postele, Markét si s vyděšením všimne velikého pavouka na skříňce nad postelí. Je to ten odporný chlupatý. Je mi jasné, že ho musím dostat za každou cenu z auta ven. Na lapení mám jeden pokus, neboť pokud mi to nevyjde, už ho tady nechytnu. Asi je vám jasné, jak to dopadlo a že jako lovec pavouků bych se neuživil. K velké nelibosti nás všech mi pavouk utíká kamsi za skříňku. Začíná půlhodinové marné snažení tohoto nezvaného hosta z naší dodávky vyhnat. Když dvakrát přerovnáme skříňku, obrátíme postel naruby, je zřejmé, že se nám to nepodaří. Dnešní noc tedy usínáme s pomyšlením na hnusného pavouka v naší těsné blízkosti. Navíc, jako trest za svoje selhání při odchytu, si musím lehnout na druhou stranu postele, kde pavouk zmizel. No a musím uznat, že to není nic příjemného a usínám až kolem 2. hodiny. Navíc jako bonus mám úžasný sen o obřím pavoukovi, který mi v pokoji sežere křečka... 
Druhý den večer si pro nás příroda připravila další překvapení, ale tentokrát o poznání krásnější než byl osminohý vetřelec. Když po setmění vyjdeme s Matym z dodávky se vyčůrat, spatříme tu neskutečnou nádheru na obloze. Z místa, kde zapadlo slunce, stoupají oblaka, která jsou celá zbarvená do ruda. Tuto nádhernou podívanou Matyáš nazve "jakoby se někde v dálce probudila sopka a její magma stoupalo kamsi vzhůru". Musím uznat, že má zcela pravdu a i my v tom vidíme velikou podobnost. Na tento božský úkaz se postupně jdou podívat všichni kolem, a tak tu stojíme a společně koukáme na tu krásu. 


6. prosinec (126 den na cestách)


Vojenské pevnosti i milé setkání 

Opět jsme se posunuli o kus dál podél moře směr Cartagena. V tomto pobřežním městě máme následující dny v plánu navštívit jeho historickou část, a tak na přespání zastavujeme pár kilometrů před ním. Ráno je opět krásně modrá obloha, a proto vyrážíme k pláži Playa Larga. Já si jdu nejprve zaběhat podél kopcoviteho pobřeží a Markét s Matesem vyráží na pláž. Odpoledne, když se vracíme k autu, k nám přijde starší pár a k překvapení nás všech na nás začnou mluvit česky. 

Všimli si naší značky auta, a tak se přišli podívat, kdo že tu takhle pozdě po sezóně cestuje. Vypravují nám, jak se sem před 2 roky přestěhovali z Čech a bydlí v malém městečku kousek odtud. Prý už měli dost zimy u nás a toto místo si vybrali kvůli celoročnímu sluníčku a teplu. Musíme uznat, že i nás tato líbivá změna těší a uměli bychom si zde život představit. Je velmi příjemné se v prosinci opalovat na pláži. Když jim sdělujeme náš plán cesty jet co nejníže Španělska za teplem, ujišťují nás, že nyní je tady vrchol zimy a za 2 týdny se začne opět oteplovati. Prý se nacházíme v nejteplejší části této země a od pohoří Sierry Nevady blíže k oceánu už takové teplo není. S tímto pro nás velmi důležitým zjištěním si tedy budeme muset trošku upravit plány a dolů tak nepospíchat. Klidně v této oblasti setrvat třeba do konce prosince. Také nám sdělují, jak se zde žije velmi dobře, ceny všeho jsou levnější než u nás a 100m byt sehnali v přepočtu na naše za 1 milion korun. Ke krásné pláži to navíc mají jen pár minut cesty autem. Po celkem dlouhém povídání se s párem loučíme a všichni vyrážíme opět svojí cestou. Toto setkání bylo velmi příjemné a pro nás i dost přínosné.

Další den si jdeme prohlédnout již zmíněné centrum Cartageny a také její přilehlé vojenské pevnosti. Ty se nacházejí na obou stranách zátoky a během občanské války měli za úkol křížovou palbou střežit toto přístavní město a jeho vojenský arsenál. Všechny pevnosti byly po roce 1994 opuštěny a zanechány svému osudu. To má dvě stránky, první je, že si můžete spoustu budov prohlédnout a dostat se i do původně nepřístupných prostor, ale také tu druhou. Tou je, že se na objektech výrazně podepisuje zub času. Spousty budov jsou rozbořené, nebo je jejich pád v brzké době čeká. My nejprve navštěvujeme  Batería De Las Cenizas a druhý den Batería Jordel. Na obou pevnostech nás samozřejmě nejvíce zaujala obrovská děla značky Vickers 381mm/45 ráži - 15 palců. Tyto kanóny prý byly schopné vystřelit téměř tunový projektil na vzdálenost 35 kilometrů.  


28.listopad (119.den na cestách)

Telefon již několik dní nefunguje, takže zkusíme najít nějakou opravnu mobilů a zatím se budeme muset spoléhat jen na jeden. To je samozřejmě pro nás celkem nepříjemná komplikace. 

Minulou noc jsme parkovali vedle francouzské rodinky, kteří kromě jich čtyř samotných v karavanu vezli ještě tři velké psy. Dva měli v kleci v zadní nákladové části a třetího největšího pejska měli v připojeném vozíku v podobě velké dřevěné klece. Prostě když člověk chce, všechno jde. I když my si toto zrovna moc nedovedeme představit 🙂. 

Pro dnešní večer si vybíráme odlehlé parkoviště na útesech u města La Vila Joiosa, pod kterým se nacházejí dvě pláže. Ráno svítí sluníčko a protože nefouká vítr, teplota se šplhá nad 20 stupňů. Balíme věci a jdeme dolů si na pláž lehnout k vodě. Když k nim dojdeme, zjišťujeme, že jsou bohužel nudistické a jelikož je krásné počasí, je tam i pár lidí. Naštěstí na druhé menší pláži leží jen oblečená paní, a tak se k ní přidáváme. Voda je studená, ale na sluníčku je krásně teplo, takže do vody vleze nakonec i Markét. Na pláži jsme dokud se sluníčko neschová za okolní skály. Po návratu k autu k nám přichází dvojice Němců ze sousedního karavanu. Po povídání a ukázce jejich obytné dodávky nás upozorňují, že oni i další karavan za chvilku odjíždějí a ať tady nezůstáváme přes noc sami. Prý se tu pohybují divní lidé a jedné dodávce tu včera rozbili okénko. No a jelikož v aplikaci na parkování jsou podobné recenze, raději navečer balíme a odjíždíme. 

Ráno nás opět budí krásně jasná obloha a hřejivé sluníčko. K snídani si dáváme mussli s jogurtem a plánujeme výlet na dnešní den. Kousek od místa přespání se nacházejí hezké hory s vrcholem Cabecó d'Or, na který vede turistická trasa. Popojíždíme k přilehlému parkovišti a za pěkného počasí se vydáváme na túru. Zhruba po 2 kilometrech se Matyášovi nechce jít a jelikož i já jsem znaven včerejším během, vracíme se druhou cestou zpět k autu. Na vrchol tak pokračuje Markét bez nás. Trasa po náročném stoupání vede po pěkné hřebenovce s parádními výhledy na všechny strany. My s Matesem při cestě k dodávce stíháme natočit nějaký materiál na kameru.

Pozdě odpoledne projíždíme městem Campello, když v tom vedle silnice vidíme opravnu mobilů. Stavíme na parkovišti u Lidlu a jdeme zkusit opravit Markéty mobil. Zhruba po hodině nám servisní technik oznamuje nemilou zprávu. Telefon je skutečně zcela nefunkční. Řešíme celkem dilema, na jeden mobil se spoléhat nedá. Je hodně situací, kdy jeden z nás je pryč a druhý s Matyášem a kdyby se něco stalo, nemůžeme si dát vědět. Rozhodujeme se a kupujeme mobil nový, je to sice zcela mimo náš rozpočet, ale nic se nedá dělat, budeme muset  ušetřit někde jinde. Tento týden nám nečekané výdaje nějak stoupají. 


21.listopad (112.den na cestách)

Drobné komplikace

Včera odpoledne při vaření vody na čaj se z plynového vařiče ozvala dvě slabá blafnutí. A jak jsem si myslel, došlo přesně k tomu čeho jsem se obával, naše 10 kg plynová bomba je prázdná. Téměř nepřetržitý provoz složený z ranního čaje, vaření obědu, odpoledního kafíčka a nakonec večerní teplé vody na mytí vydržela téměř 4 měsíce. Její výkon jsme neměli nijak vyzkoušený, a tak náhradní plyn s sebou samozřejmě nemáme. Dnešní den tedy strávíme sháněním její náhrady. Nejdříve ze všeho zjišťujeme doplnění bomby, ale to se zdá hodně složité a i nejisté. Přistupujeme tedy na druhou variantu a tou je nákup nové láhve a kabelu k ní. Doporučeny nám jsou místní čerpací stanice Repsol, které jsou i zároveň distributorem PB lahví. Na první pumpě obsluhuje paní, ale bohužel umí jen španělsky. Když jí nakonec vše vysvětlíme, novou láhev nám neprodá. Zkoušíme tedy další čerpačku, kde je obsluha, která ovšem jazyky také neovládá. Pomocí překladače v mobilu jí problém vysvětlíme, ale na prodej zboží se také netváří. Nakonec však volá jiného pána a domlouvá se s ním. Podle jeho gest jí to zřejmě rozmlouvá, ale nakonec ho někam posílá a obrací se na nás s tím, že nám jednu prodá. Sepisujeme smlouvu o zakoupení a platíme 38 euro za 10 kg láhev. Za pár minut se pán vrací a předává nám plnou bombu. Nyní už jen sehnat ten správný kabel. Naštěstí i s tím nám paní pomáhá a posílá nás k velkému krámu Číňanů. U nich mimo nového kabelu za 12 euro kupujeme i malý vánoční stromeček, podložku k autu, plácačku a pár dárečků Matyášovi k Vánocům. Z krámu přejíždíme pár kilometrů do města Benicassim, kde na neplaceném parkovišti jdu zkusit vše zapojit. Po menších úpravách je vše připraveno a jen nevím, jak nasadit ventil na bombu. S tím mi pro změnu ochotně pomáhá starší pán od vedle z karavanu. Otáčíme kohoutkem na vařiči a za pár sekund už hoří modrý plamínek. Jupiiiiii..... I když jsme z toho měli celkem obavy, vše se nakonec podařilo sehnat celkem dobře a zabralo nám to jen jedno dopoledne. 

Druhý den ráno vyrážíme na koloběžkách do kousek vzdáleného krámu, abychom doplnili zásoby jídla a pitné vody. Na zdejší kohoutkovou si prostě nemůžeme zvyknout, je to jako pít z teplého bazénu. Po návratu do auta se Markét vydává na výlet a já s Matesem jedeme na prohlídku místních hřišť a skateparku. Zhruba po hodině se jasná obloha zatahuje a začínat silně pršet. Vracíme se rychle do dodávky, kam zhruba po dvou hodinách dorazí i totálně promáčená Markét. Co je však horší, její mokrý telefon nefunguje. Po jedné komplikaci tu vzápětí máme novou..... 

15.listopad (106 den na cestách)

Krásné městečko Salou

Po dalším dni odpočinku stráveným na pláži a krátkou procházkou městem Terragona pokračujeme dále, protože potřebujeme doplnit pitnou vodu. Její zásoba nám vydrží zhruba na 4 dny. Než jsme dorazili do Španělska, pili jsme vždy čistou vodu z přírodních pramenů. Ovšem tady si musíme zvykat na klasickou vodovodní, což je neskutečný rozdíl a trochu se s tím pereme. Nevím, zda jsme si už tak navykli na přírodní, nebo ji tu mají fakt divnou. Každopádně již za tmy zastavujeme ve městečku Salou, kde na promenádní ulici nacházíme malý kohoutek. Ulice je krásná s mnoha barevnými fontánkami a obrovským množstvím hřišť podél celé pláže. Rozhodujeme se, že přespíme kousek od města a zítra se sem vrátíme a strávíme s Matyáškem hraním si na místních hřištích.. 


Pobřežní města jsou velmi pěkná, ale už nám chybí nějaký ten pohyb trochu více metrů nad mořem. Proto po několika volných dnech uhýbáme směrem do vnitrozemí do městečka Tivissa, které leží v těsné blízkosti pohoří. Jeho nejvyšší vrchol měří jen 764 m.n.m., ale i to nám stačí 😀. Večer i ráno je přeci jen znát, že nejsme v úrovni moře a také, že je listopad. Teplota je v noci kolem 10 stupňů a přes den už jen nějakých 16. Na výlet nám však krásně svítí sluníčko, a tak je to stejnak jen na tričko s dlouhým rukávem. Po pěkném výšlapu se ale na noc přesouváme zase do teplejších nížin. Jinak co se týče počasí v tomto měsíci, tak dost dní je větrných a mnohem více prší. Už to nejsou ty dny s vymetenou oblohou, kde člověk i jen malinkatý obláček hledá marně. Slunce má sice stále ještě sílu, ale velmi často fouká a to pocitovou teplotu výrazně sráží. Pokud však člověk není v horách a zrovna nefičí, stále to je většinou na kraťasy a tričko, v případě Markéty slabou mikinu. O dva dny později se přesouváme do města Deltebre, ve kterém podél řeky Ebro vede krásná asfaltová cyklostezka a  s ní souvisle cesta písková pro běžce a chodce. S tímhle jsem se již setkal v Barceloně a jako běžec to velmi vítám. Plán je tedy jasný, já běžím a zbytek týmu jede na koloběžkách. Kromě příjemné cesty a krásně čistého prostředí podél vody je i možnost natrhat si cestou pomeranče a mandarinky. No a co bychom to byli za Čechy, kdybychom si nenatrhali i do batohu. Večer se chystáme do postele, když k nám přijíždí policie. Pánové pár minut sedí v autě, takže se stíháme obléci a poklidit věci. Když zaklepou, mají na mobilu český text, že zde se nesmí spát v autě a odkazující nás na kousíček vzdálené místo pro karavany. Anglicky ani jeden neumí, takže vše je vyřízené v mžiku. Přesedáme tedy dopředu a vyrážíme směr parkáč, na kterém platíme 8 euro na den


12.listopad (103 den na cestách)

Španělsko

A jsme tady v hlavním městě Španělska, v Barceloně. Na tomto místě nám začíná druhá část naší cesty za poznáváním těch nejhezčích koutů vybraných zemí. Vzhledem k pozdní době doplutí, volíme na přespání co možná nejbližší místo od přístavu. Naše osvědčená aplikace nám jedno takové nachází hned u pláže kousíček od letiště. Noc je celkem klidná, zato ráno kolem 6 hodiny začínají kousek od nás vzlétat dopravní letadla. Musím uznat, že takový rachot  jsem opravdu nečekal a chvíli jsem myslel, že stojíme uprostřed ranveje 🙂. Naštěstí do 8 h jich tolik nestartuje, a tak se dá ještě trošku pospat. Po pozdní snídani si jdu lehce zaběhat a Markét s Matesem vedle mě jedou na kolobrndách. Vzhledem k předchozí náročné noci  jedeme jen pár kilometrů po cyklostezce podél letiště, kouknout se na přistávající letadla. V jednom místě nám prolétají jen pár desítek metrů nad hlavou, velmi pěkná podívaná. Následující den máme naplánovanou prohlídku Barcelony, a tak ráno popojíždíme pár km a nasedáme na metro. Prvním navštíveným místem je stadion Nou Camp, který jsem si přál vidět nejvíce já. Další památkou je Gaudího Sagrada Família, na které jsou stále ještě jeřáby a už nevím, jestli něco rekonstruují, nebo už jsou zcela součástí této stavby 🙂. Poté se přesouváme pod vítězný oblouk, za kterým se nachází pěkný park. Když dojdeme na jeho konec, zastaví nás místní zoologická zahrada. Vstupné je celkem vysoké, něco přes 50 euro dohromady, ale všichni se tam moc chceme podívat. Zahrada je hezká a po celém areálu se prochází velké množství pávů, kteří vám zobou téměř z ruky. Navíc se nám zdá, že tady návštěvník má ke zvířatům nějak blíže. Ve výbězích a kotcích nemají moc slepých míst, takže ať je zvíře kdekoliv, tak ho dobře vidíte. Nejvíce nás zaujali obrovští hroši, vlci, nosorožec a obrovský gorilí samec. 

Po procházce zahradou nám do večera nezbývá mnoho času, a tak jdeme navštívit poslední zdejší památku a tou je Placa Espanya, neboli Španělské náměstí. Pak už mažeme na metro, abychom byli do tmy u auta. No a protože u letiště byl celkem hluk, ještě tentýž večer po večeři přejíždíme k dalšímu z větších měst, na okraj Tarragony.



Sardinie


Když jsme na tento ostrov před čtyřmi týdny připlouvali, příliš jsme nevěděli, co nás čeká. Jelikož jsme tuto zemi neměli v plánu, nic jsme si o ní dopředu nezjišťovali. Avšak první den po probuzení kousíček od přístavu jsme spatřili to krásné pobřeží s úžasně modrou vodou. Hned jsme tušili, že tady se nám nejspíše bude líbit 🙂. Na cestování po severu nás nejvíce zaujal uměle připojený ostrov Capo Testa a jeho krásné žulové skály. Také skalnaté výběžky Capo Caccia a Stintino se strmými útesy nad mořem. Na východním pobřeží zase úžasná oblast Golfo di Orosei. Tohle místo bych nazval rájem na zemi. Fascinující skalnaté pobřeží s těmi nejpohádkovějšími plážemi, které jsme kdy viděli. Velké množství nádherných jeskyň jen kousek nad hladinou moře. Navíc celý záliv je obklopen pohoří s vrcholy kolem 1500 m.n.m, takže super příležitost pro nenáročnou horskou turistiku. No a v neposlední řadě, další úchvatné dílo přírody v podobě Kaňonu Gorropu. Co se týče jihu tohoto ostrova, zde bych vyzdvihl středověké město Nora a také pár pěkných pláží. Západ Sardinie nás okouzlil bývalou důlní oblastí v okolí Buggerru. Zde najdete jedno úžasné místo s názvem Cala Domestica, které opravdu stojí za návštěvu. 


Co se týče pohonných hmot, jsou zde ještě dražší než v Itálii. My jsme tady tankovali zhruba kolem 1,6 euro/litr a někdy i víc. Ceny potravin jsou zhruba stejné jako v jiných zemí Evropy, jen opět upozorňuji na nakupování ve větších marketech, jako např. Eurospin, Lidl a Conad. Ty malé se vám strašně prodraží a výběr v nich je špatný. Navíc spousta z nich má přes poledne zavřeno a otevírají až kolem 16h.
Silnice tu mají o poznání lepší než v Itálii, a to platí i o nepořádku. Stále je ho tu na nás hodně, ale když budu srovnávat s minulou zkušeností, tak je to o dost lepší. 
Závěrem chci říct, že jsme Sardinii procestovali celou dokola a strávili tu téměř měsíc. Moc se nám líbila, a i když jsme tu neměli vysoké pohoří, zcela nám to vynahradila jinými kouzly. Asi nikdy nezapomeneme na tak úžasné koupání v tak průzračné vodě. Na krásná středověká města, která za několik stovek let zcela pohltí moře. Tajemné stavby Nuragy, které i po 4 000 let stále neodhalily svůj pravý účel a spousty, spousty jiného. Prostě tento ostrůvek má své nesmírně nádherné kouzlo, které když člověk jednou okusí, bude se sem chtít vracet.



6.listopad (97 den na cestách)
Poslední dny na ostrově


Dnešní noc trávíme kousíček za městečkem Buggerru u silnice nad velikou písečnou pláží, na které se ve velkých vlnách prohání několik surfařů. Podmínky na tomto místě jsou pro ně zřejmě ideální. Druhý den dopoledne si jdu zaběhat po místních kopcích a Markét s malým si jdou hrát na pláž. Když se vrátím, jdu se osvěžit do parádních vln. Je překvapivé, jakou mají sílu a skoro má člověk problém se z nich dostat zpátky na břeh, proto v důsledku velkého respektu k nim se neodvážím více jak pár metrů od břehu. Večer se chystáme ke spánku, když v tom se ozve zaklepání na naše dveře dodávky. Oba s Markét tušíme, co to asi znamená. Dva pánové z nějaké ostrahy nás slušně žádají, abychom my i ostatní karavany využili místní kemping ve městě. Zde je totiž nocování zakázáno. My této nabídky nevyužíváme a raději se vracíme zpět na naší pláž s kočkami. Druhý den ráno vyrážíme dále po pobřeží na sever ostrova. Jako další bod naší cesty po Sardinii volíme malinkatý výběžek, kde se nachází středověké město Tharros. Tato památka pochází z období římské říše a počátků křesťanství. Kromě posvátného místa Féničanů lze zhlédnout lázně, základy chrámu a část osídlení se zbytky domů a dílen řemeslníků. Většinu dřívějších nálezů lze spatřit v archeologických muzeích v Cagliari a v Cabrasu. Na místo přijíždíme pozdě odpoledne, takže návštěvu necháváme na druhý den a jdeme pouze omrknout nedaleký maják s věží. 

Ráno se budíme opět do upršené oblohy, a tak volíme náhradní variantu, kterou je nedaleké muzeum Tharrosu. Zde se mimo mnoho jiných zajímavostí dozvídáme, že nedaleko odtud se nachází jeden z větších nuragů, které jsou symbolem této země. No a co bychom to byli za cestovatele, kdybychom jeden pořádný s názvem Nuraghe Losa nenavštívili. Po tomto ostrově je těchto dávných staveb mnoho a potkáte se s nimi téměř na každém výletě. Ovšem většina z nich jsou malé a téměř rozpadlé. Vstupné je celkem vysoké a za osobu platíme 12 euro, ale to se nedá nic dělat. Nurag má jen pár místností, ale i tak je z něj cítit kouzlo tajemství a krátká návštěva se nám všem moc líbí. Blíží se termín našeho nalodění na trajekt, a tak se k němu zase trochu přibližujeme. Poslední zastávkou nám je malý výčnělek do moře s názvem Capo Caccia, na kterém se nachází spousta jeskyň i krásné pěší trasy po skalnatém pobřeží. Daří se nám tu najít jedno velmi pěkné místo na parkování, hned u turistických cestiček. Odpoledne je krásné počasí, a tak vyrážíme na zhruba 6 km výlet kolem majáku k Neptunově jeskyni. Bohužel k naší smůle je z důvodu špatných mořských podmínek uzavřená. Docela nás to mrzí, neboť tato jeskyně vypadala opravdu zajímavě. Toto místo mělo být naším posledním cílem, ale druhý den dostáváme zprávu, že náš trajekt se ruší a posouvá o den déle. 

Z tohoto důvodu se tedy posouváme ještě blíže přístavu do městečka Stintino. Jak jsme se dočetli, tato malá část této země je hojně navštěvovaná turisty a i dnes 10. října je tady celkem dost karavanů. Většinu z nich tvoří surfaři a spousta dalších lidí, co se na vodě prohánějí na nejrůznějších věcech. Parkujeme na parkovišti hned nad pláží. . Když si prohlížím místní travnaté plochy, spousta z nich je zryta od prasat. Večer již za úplné tmy se jdu přes ulici vyčůrat, když v tom se vedle mě objeví dva psi. Jdu raději zpět do auta, neboť nevím, co jsou zač. Když lezu do dodávky, procházejí vedle nás pod lampou. Jejich nahrbená záda ukazují, jak jsem se mýlil, nejsou to psi, ale dva celkem velcí divočáci. Rychle volám Matyho a Markét, aby se šli podívat. S úžasem na ně všichni koukáme, jak si v klídku kráčí po chodníku kolem karavanů, jako by se nic nedělo.

Druhý den po krátkém výletu po pobřeží si jdeme hrát na pláž, když v tom další zpráva, na trajekt budeme potřebovat jakousi registraci, po níž obdržíme QR kód. Moje šikovná Markét rychle vše překládá do angličtiny a registruje nás na uvedených stránkách. Doufáme, že QR kód obdržíme včas. Ten naštěstí za pár minut máme, a tak si můžeme oddychnout. Za hodinu další zpráva, že náš trajekt vyplouvá o 2,5 hodiny déle. Místo deváté hodiny večer budeme v Barceloně kolem půlnoci, no nic moc, ale hlavně ať už jsme na lodi. Podivné čachry kolem odjezdu se nám už začínají lehce nelíbí. 11. října v 11:15 h zvedáme kotvy z přístavu Porto Torres a v dálce mizí tento nádherný ostrov, který v nás zanechal spoustu úžasných pocitů.



30.říjen (90.den na cestách)

 Středověké město i rájská pláž

Když dopoledne projíždíme metropolí Sardinie, po dnech dešťů nás vítá zcela modrá obloha. Venku je hodně nad 20 stupňů, takže toho využíváme a jdeme se vykoupat. Auto parkujeme vedle obrovské pláže, podél které vede i pěkná cyklostezka. Ještě než sebou plácneme do písku, rozhodneme se nejprve si trošku zasportovat. Já se převlékám do běžeckého a Markét s Matym si berou kolobrndy. Děláme zhruba 10 km okruh a cestou zpět projíždíme kolem jezera s velkým množstvím plameňáků, kteří jsou v této oblasti poměrně běžní. Zbytek dne se už věnujeme pouze koupání v moři. Pozdě odpoledne pokračujeme dalších pár kilometrů k městu Pula. Poblíž něj se totiž nachází jedno z nejstarších středověkých měst v celé zemi, které chceme druhý den navštívit. Po snídani vyrážíme k branám historické památky s názvem Nora. Dozvídáme se, že městečko je opravdu první město na celé Sardinii a ve své době bylo velmi důležitým obchodním místem. Protože se však jižní část Sardinie potápí do Středozemního moře, podstatná část města se nachází již pod vodou.

Druhý den opět prší, a tak přejíždíme dále s nadějí, že zatažené obloze ujedeme. To se však nekoná a za stálého deště nacházíme úchvatné místo k nocování, pláž Cala Domestica. Vedlejší kemping pro karavany je již zavřený, a tak dodávku necháváme na parkovišti kousíček od pláže. Toto místo je úžasné tím, že mimo krásného koupání je obklopeno vápencovým pobřežím na obou stranách. Dá se tak odtud podniknout několik zajímavých výletů. Počasí je jak na střídačku, dopoledne hezky a odpoledne prší, takže do vln se dostaneme pouze jednou. I přesto tu celkem trávíme 3 noci, neboť se nám tu fakt líbí a na turistiku trochu kapek nevadí. Na tuto situaci navíc máme super bundy do deště od firmy Hannah, které jsou opravdu kvalitní. Dalším zajímavým zpestřením je tu asi 5 kočiček, které mají pod vedlejším stromem domeček a někdo je sem jezdí krmit. To se samozřejmě velmi líbí Matýskovi a často se na ně chodí dívat. Na pláži se nachází zavřená restaurace, jinak široko daleko není žádné jiné stavení. To oceníte především v noci, kdy jediným hlukem je chvilková nepohoda v kočičí rodině, nebo dunící moře. Na druhou stranu to má však i svůj menší problém a tím je obchod s potravinami, protože v nejbližším městečku Buggerru je jen malý krámek. Paní majitelka je sice velmi příjemná, ovšem její ceny jídla už tolik nejsou. Celá tato oblast je poznamenána důlní činností, po které zde zbylo i mnoho rozpadlých budov v okolí. Na výletech se z tabulí dozvíte mnoho informací a také například můžete kráčet ve stopách dávné železnice.



25.říjen (85.den na cestách)

Canyon Gorropu 

Poslední den v tomto pohádkovém zálivu trávíme návštěvou kaňonu Gorropu. Toto úžasné dílo přírody je jedno z nejpozoruhodnějších a se svojí maximální hloubkou téměř 500 m i jedním z nejhlubších kaňonů v Evropě. Jedna z legend praví, že zde v dávných dobách žil ďábel, za kterým lidé chodili, aby mu svěřili své duše výměnou za pozemské bohatství. Většina z nich však skončila špatně, neboť přemoženi zoufalstvím často končili své životy sebevraždou. My se k branám kaňonu dostáváme celkem krátkou cestou ze sedla Passo Di Genna Silana, kde jsme také na parkovišti vedle restaurace přespali. U vstupu platíme 5 eur za dospělou osobu a po krátké přednášce v angličtině vyrážíme vstříc na zhruba 4 km chůzi po dně kaňonu. Matyáš navíc u vstupu dostává od pána na hlavu helmu. Celá trasa je rozdělena na 3 úseky. První, zelený je celkem nenáročný a jen občas přelézáme nějaký ten balvan. Druhá žlutá část už je náročnější a celá její délka vede po obrovských kamenech, kde si občas musíme podávat ruce a malého. Červená a nejtěžší část už není pro chůzi s dítětem vhodná. Zde tedy končíme a po lehkém občerstvení vyrážíme stejnou cestou zpět. Celou dobu kráčíme mezi obrovskými stěnami skal a z pohledů vzhůru nás lehce bolí za krkem :-) . Je zvláštní, jak si tady dole mezi dvěmi obrovskými bloky z kamene, místy pouze 4 metry od sebe, člověk připadá zcela maličký. Je to úchvatná podívaná, která opravdu stojí za návštěvu. Zvláště děti si zde užijí parádního přelézání kamenů a různých uliček. Otevřeno tu mají téměř celý rok od 10 h ráno do 17 h večer. Odpoledne se vracíme k autu a pokračujeme dále na jih Sardinie.

Náš další cíl je pobřežní část u města Costa Rei, což je další velmi oblíbené místo navštěvované turisty. První dva dny nám tu prší, a tak toho využíváme k nákupu jídla, tankování paliva, doplnění pitné vody, praní prádla v samoobslužné pračce a taky malých úprav na dodávce. Třetí den konečně vylézá sluníčko, a tak si děláme malý výlet po pobřeží s koupáním na písečné pláži. Fouká lehký větřík, ale i tak tu jsou opět parádní vlny. Jdeme se tedy koupat všichni tři, avšak po pár minutách nás s Matyášem jedna pořádná vlna spláchne a mladej utíká ven z vody. Prý už mu to pro dnešek stačí 😃. Já a Markét si ještě tuhle úžasnou houpačku chvilku užíváme. Následující den je opět ošklivo, a tak popojíždíme směr hlavní město Sardinie, Cagliari.



21.říjen (80.den na cestách)

Golfo di Orosei
 

Ještě než začneme poznávat ty nejkrásnější pláže celé Sardinie, děláme si malou odbočku do hor na nějaký ten trek. Samozřejmě se nejedná o žádnou vysokohorskou túru, ale Monte Corrasi s výškou 1463 m.n.m. se na tomto ostrově řadí k těm vyšším. Výšlap je velmi hezká, celkem nenáročná turistika a příjemná změna, kdy se člověk vrátí zpátky k autu se silami v záloze. Navečer přejíždíme k blízkosti první pláže kousek od města Cala Gonone. Již za úplné tmy stavíme na parkovišti vedle silnice nad pláží Di Ziu Martine. Ráno nás budí hlasitý zvuk zvonku, který se čím dál více přibližuje. Když vyhlédneme okénkem ven, vidíme stádo koz, jak jdou po celé silnici kolem parkoviště. Za chvilku však přijíždějí jejich honáci a už je ženou do svahu nad silnicí. Celý den trávíme na této kamínkové pláži, kde je jen pár lidí. Voda je teploučká a úžasně průzračná. Užíváme si tak parádaního řijnového koupání a opalování. Zhruba v poledne nás k vodě přijde navštívit stádo koz z rána. Zcela bez ostychu procházejí mezi ležícími lidmi a olizují sůl z kamenů u vody. Když si dostatečně dopřejí slanou pochoutku a ožerou pár keřů, vracejí se zpět nahoru. 

Druhý den se jdeme podívat na další pláž s názvem Cala Luna. Ta je od parkoviště vzdálená zhruba 6 km chůze. Je to tedy výlet téměř na celý den. Avšak odměnou za ne úplně lehkou cestu nám je opravdu úchvatné místo. Bílý písek a průzračná voda vás opravdu přenesou někam kamsi do Karibiku. Je sice půlka října, ale i tak je na pláži celkem dost lidí. Nedovedu si to tu představit v plné sezóně. Nevede sem žádná sjízdná cesta, a tak možnosti, jak se sem dostat, jsou dvě. Buď jako my zhruba 6 km pochodem, a nebo po vodě. Pokud nedisponujete vlastním lodním prostředkem, je tu možnost zaplatit si loď, která sem připlouvá zhruba 4x denně. Ještě připomenu při cestě sem určitě neminout jeskyni Grotta del Bue marino. K ní vede železná lávka kolem skály nad tyrkysovou vodou. Je to opravdu magické místo. 

V dosahu našeho super strategického místa máme ještě jednu pláž, ta je zhruba 1 km a je úžasná tím, že kolem ní se z moře zvedají kolmé stěny skal, které jsou rájem horolezců. Jejich pro mě neskutečné výkony tak můžete sledovat přímo z deky, či vody. O parádním koupání se již netřeba zmiňovat. 

Zhruba po 4 dnech se přesouváme dále k blízkosti další pláže Cala Goloritze. Výchozí bod nám tentokrát poslouží místo pro karavany, kam je v tu dobu již vjezd zadarmo. Místo u vody je vzdálené jen 4 km, ale nenechte se zmást jako my, trasa je poměrně dost náročná. Cestou potkáváme spoustu zvířátek jako jsou oslíci, kozy, krávy a domácí prasata, vše tu pobíhá zcela navolno. Je to velmi zajímavé zpestření naší cesty k moři. Tato plážička je ze všech nejmenší a strmé skály nad ní poměrně rychle zakryjí hřejivé paprsky slunce. Na její kráse to však nic nemění. 

Jako poslední pláž v této oblasti volíme Cala Mariolu, na kterou nás čeká cesta o vzdálenosti zhruba 6 km. Tento trek je ze všech nejnáročnější, závěrečné klesání je téměř 3 km dlouhé a velmi prudké. Některé pasáže jsou celkem zajímavé, zvláště žebříky vyrobené svázaným dřevem působí celkem nejistě. Musím však uznat, že se ani jedno dřevo nepohlo a sestup tak byl zcela bezpečný. Jako poslední překážka k pláži nás čeká závěrečný žebřík z útesů dolů a pár metrů po balvanech. Pak už se ocitáme v cíli dnešního pochodu. Tuto poměrně velkou pláž máme zcela pro sebe, a tak si to dostatečně užíváme. Je zde i krásné místo na skákání ze zhruba třímetrové skály nad vodou a k jejímu pokoření se odhodlá i Markéta. Obloha se začíná lehce zatahovat, a tak vyrážíme na cestu zpět. Celé stoupání od moře malého nesu v nosítku a musím uznat, že jsem se zase cítil zcela vyčerpán jako před dvěma měsíci v Alpách. K dodávce přicházíme značně unavení a Matyáš za svůj výkon dostává od skupinky turistek sušenku. Když odjíždějí, mávají na malého s úsměvem od ucha k uchu. Jak to jen dělá 😃. 

Tento týden měl být naprosto pohodová válečka na plážích. Nikdo z nás nečekal poměrně obtížné cesty k některým z nich. Je to ale férové, že koupání na takto kouzelných místech naší přírody není zadarmo a buď si člověk za něj musí zaplatit v podobě lodního lístku, nebo si tam dojít po svých. 



17.říjen (76.den na cestách) 

Sardinie

Opět jsem vzhůru, je hluboká půlnoc a mně se stále nedaří usnout. Z velké části za to mohou dunivé zvuky motoru a lehké pohupování postele. Jak na lůžku pode mnou, tak i na protějším se spí. Nechápu, jak ty dva mohou v takových podmínkách usnout🙂, je to jako spát při lehkém zemětřesení. Když už přeci jen má znavená mysl upadne do lehkého spánku, ozývá se hlášení nejprve v Italštině a záhy v anglickém jazyce. Znění sice nerozumím, ale je mi jasné, že náš trajekt zhruba po 7 hodinách plavby dosáhne svého cíle a mé nohy se za okamžik poprvé v životě ocitnou na ostrově. Není to sice ten, který jsme si plánovali, ale změna je život. Původně jsme měli být na druhé straně Bonifáckého průlivu na Korsice, avšak dvojnásobné navýšení ceny za trajekt a zpoždění odjezdu nás přimělo hledat možnou variantu. Ta se nám naskytla v podobě neméně krásné Sardinie. Cena za trajekt byla 130 euro, tak jsme si ještě přikoupili kajutu na spaní. Cena se nám tak vyšplhala na 180 euro, ale oproti Korsice, kde základní cena začínala na 240 eurech, je to pořád hodně velký rozdíl.

Z Itálie jsme vypluli ve 22:30 h a u břehu ostrova jsme kolem 6 h ranní. Venku je ještě velká tma, takže kousek za přístavním městem Porto Torres hledáme místo na spaní. To se nám celkem rychle daří najít, a tak si jdeme ještě na pár hodin schrupnout. Když se kolem 10 hodiny kousek od moře probudíme, vidíme to nádherné skalnaté pobřeží a neskutečně modrou vodu. Popojíždíme o kus dál a po pár kilometrech nacházíme fantastické místo u vody. Je tu sice celkem dost karavanů, ale plac stojí opravdu za to. Parkujeme na malém útesu hned nad pěknou pláží. Voda je ještě teplá z léta a je tu kolem 25 stupňů. To byl také jeden z hlavních důvodů volby Sardinie, zde si totiž i v říjnu ještě můžete užít klasickou letní dovolenou. Jaká to milá změna oproti naší domovině, kde podle zpráv od známých pomalu začíná zima. První dva dny je celkem silný vítr, a tak si užíváme parádního koupání s velkými vlnami. Ty jsou opravdu super, ale pro Matyáše už jsou až příliš. Člověk má sám co dělat, aby silné nárazy vody zvládnul. Naštěstí se jich malej bojí, takže ani za námi do moře moc nechce. Třetí den silný vítr oslabuje, a tak si tmavě modré vody užíváme všichni tři.

Po pár dnech válení u vody si jeden den děláme výlet na Capo Testa, což je poloostrov na severu Sardinie. Původně se jednalo o ostrov, který byl však uměle spojen s pevninou. Tvoří ho klasické žulové skály Gallura, které jsou erodované větrem. Celá část je protkána cestičkami a vy si tak můžeme na spoustu skal vylézt. Nachází se zde maják, jeskyně i pár pěkných písečných pláží k vykoupání.

Zhruba po 5 dnech opouštíme sever Sardinie a míříme asi k nejoblíbenější destinaci na celém ostrově, a tím je Golfo di Orosei.


12.řijen (71.den na cestách) 

Itálie  - Země dvou tváří.

Pomalu ale jistě končíme putování po této zemi, ve které jsme strávili téměř dva měsíce a najeli cca 3 500 kilometrů. Za tuto dobu jsme tady toho stihli poměrně mnoho. Proto si dovolím udělat rekapitulaci a navíc i naše malé hodnocení. Je to pouze náš úhel pohledu a vím, že spousta lidí to může mít zcela jinak.

Asi žádná země v nás nevyvolává tak strašně smíšené pocity jako právě Itálie. Kdybych měl jednou větou shrnout tento stát, napsal bych asi toto: "Vše, co stvořila příroda na tomto poloostrově a naši dávnííííííí předkové, je úchvatné." Dále bych ji rozdělil na dva úplně rozdílné světy, na Sever a Jih.

Severní část bych vytyčil přejezdem hranic až na konec jezera Lago Di Garda. Nepořádek tu sice je, ale přirovnal bych ho zhruba k Francii. Je jen na určitých místech a kolem památek ho moc není. Silnice tu jsou v pěkném stavu, jen řidiči jsou tu prostě jiní. To však platí o celé Itálii. Já si na to zvykal zhruba 14 dní, během kterých mi přibylo kromě pár šedivých vlasů i dva zářezy na zrcátkách. Podrobnosti jsem už psal v předchozích článcích, takže se k tomu již nebudu vracet.

Jih, zde už slova chvály příliš nenacházím. Jakmile přejedete konec jezera, ocitáte se zcela v jiné zemi. Jen úroveň silnic jde strašným rozdílem dolů. Malé silničky člověk neřeší, ale špatný stav rychlostek a hlavních tahů městy už člověk řešit musí. Další pro nás smutnou kapitolou je nepořádek, odpadky jsou všude, kam se podíváte. Podél silnic se válejí obrovské roztrhané pytle bordelu, které jsou z nějakých nepochopitelných důvodů míjeni popeláři. V ulicích měst i kolem historických památek. Zvláště u pobřeží je z toho člověku smutno, když vidí ty tuny bordelu jen pár set metrů od moře. Kdy je mu jasné, kam se asi většina z nich při sebevětším větru dostane. Ať se na nás obyvatelé této části země nezlobí, ale pro nás dva je to totální pohrdání přírodou a vším, co vytvořila. Vím, že je na planetě v tomto ohledu daleko horších zemí, ale prostě u Evropského státu takové velikosti mě to strašně překvapuje a hlavně mrzí.

U pohonných hmot se připravte na jedno z nejdražších paliv v Evropě. Průměrně se tu ceny nafty pohybují kolem 1,55 euro za litr, ale my jsme vždy sehnali pumpu za 1,48 euro. Míň už se však asi nedostanete.

Potraviny se zde vyplatí nakupovat ve větších marketech jako je např. Lidl, Conad, Eurospin. V těch malých je to obrovský rozdíl, který nám na velkém nákupu udělal třeba o 30-40 euro více.

Cestování dodávkou v této zemi vřele doporučuji, neboť tu najdete spoustu skvělých míst k parkování. Sever je na ně trošku skromnější a některá si budete muset i zaplatit, ale na jihu jich je opravdu hodně. Když už tu policisté projedou, většinou jim vadí stoličky venku a pokud je člověk v autě, tak to tolerují. My jsme v tomhle směru za celou dobu neměli sebemenší problém.

Tak a nyní ta světlejší stránka Itálie.

Co se týče přírody, je tato země neskutečně pestrá a člověk si ji zamiluje. Najdete zde vysoká pohoří jako jsou Alpy, Dolomity a jejich skvosty v podobě Tre Cime, Cinque Torre. Památky z dob 1. světové války, Monte Piana, Monte Piano, Sass de Stria. Úžasná jezera Lago gi Garda, Lago Di Braies. Spoustu přírodních parků, které vás okouzlí svoji divokostí, např. NP Abruzzo, či Monte della Laga. Úchvatná skalní pobřeží NP Gargano, či Amalfské pobřeží. Přehršel historických památek, Řím, Matera, Vesuv, Pompeje, Cerveteri a mnoho a mnoho dalších. Opět jsme tu navštívili místa, kde nám srdíčka zaplesala radostí a kde se člověk cítil úžasně. Nanovo jsme mohli zažívat ty fantastické pocity jako před rokem, kvůli kterým jsme vlastně tuhle cestu podnikli. Znovu nás příroda dokázala očarovat svoji nádherou a ukázala nám, kde je pravé místo člověka. Jak málo ve své podstatě člověku stačí k tomu, aby byl naprosto šťastný.

V rozmanitosti přírody je pro mě Itálie zatím číslo jedna



7.říjen (66.den na cestách) 

Řím - Věcné město 

Na týden za námi přijeli Markéty rodiče, takže  jsme 3 dny strávili v kempu u města Terracina kousek od pláže. Byl to široko daleko jediný otevřený kemp v říjnu. Velká většina z nich totiž zavírá posledním dnem v září. Za den jsme platili za nás 3 a auto 25 euro, v ceně byla neomezená sprcha s teplou vodou a elektřina. Jediná nevýhoda tohoto místa bylo neskutečně velké množství much. Nejprve jsme mysleli, že je to díky dvěma koníkům na okraji kempu, ale když mouchy byly i na výletě, usoudili jsme, že tu asi budou všude. Počasí bylo stále na koupání, takže jsme toho dostatečně využili. Celkem veliké vlny se Matyášovi strašně líbily, takže chtěl být pořád ve vodě. Pár dní jsme také strávili turistikou v nedalekém okolí. Velmi zajímavý trek byl ve městě San Felice Circeo, kde vás na pár kilometrech čeká převýšení z téměř 0 m.n.m do 541 metrů na vrchol Monte Circeo. Po brutálním stoupání, kdy skoro lezete po čtyřech, vás pak čeká parádní cesta po hřebenu hory s úžasnými výhledy na všechny strany. Celá trasa je celkem krátká, avšak fyzicky hodně náročná. 

Na závěr týdne jsme se s rodiči rozhodli pro návštěvu italské metropole, kterou jsme vzhledem k dopravě a velké koncentraci turistů chtěli s Markét vynechat. Nakonec jsme hrozně rádi, že jsme se tam podívali a viděli spoustu úžasných památek na vlastní oči.

Dodávky parkujeme na konečně stanici metra C a s ním se po 30 minutách ocitáme přímo v centru Říma jen kousek od Colossea. Výhod návštěvy mimo sezónu je mnoho, ať už příjemné počasí, poloprázdné restaurace a hlavně daleko méně turistů. Jedinou nevýhodou bylo uzavřené Coloseum kvůli opravám. Obcházíme ho alespoň celé dokola a pak už míříme k dalším památkám, které jsou otevřené. Vstupné u všech památek je celkem vysoké, ale hlavně kvůli Covidu některé vstupenky zakoupíte pouze online a ty jsou většinou vyprodané. Na jednom náměstíčku se jdeme podívat do Muzea Gladiátorů, které je sice maličké, ale je zadarmo. Kupujeme pár suvenýrů a už míříme do Vatikánu, kde jdeme navštívit Baziliku sv. Petra. Ve frontě jsme jen malou chviličku a za pár minut se ocitáme uvnitř. Je to opravdu diamant mezi bazilikami, kde jedno úžasné dílo střídá druhé. Při pomyšlení na hodnotu některých děl se mi trošku motá hlava. Po velmi důkladné prohlídce opouštíme tento neskutečně nádherný svatostánek a míříme zpět do Říma. Co nás cestou překvapuje, je opravdu velké množství vojáků a policistů, kteří jsou snad na každém rohu. Je to ale celkem příjemné, člověk má alespoň pocit bezpečí. Co je daleko horší, jsou černošští prodejci, kteří jsou bohužel také na každém rohu. S nimi se však už tak bezpečně necítíte a hlavně jsou strašně otravní. Na jedné terásce si dáváme oběd a jak už jsme se tady na jihu přesvědčili, kvalita jídla tu opravdu pokulhává. Není to úplně špatné, ale takové průměrné, co by si člověk v klidu udělal doma. Prostě od restaurace v centru Říma člověk čeká něco víc. Blíží se pomalu večer, takže míříme na nejbližší metro. To je oproti ránu téměř plné, ale po přestupu si už můžeme i sednout. Řím je opravdu nádherný, kde na vás úžasné historické památky vyskakují na každém rohu. Jedna perla střídá druhou a těžko si člověk vybere tu nejhezčí. Já si vždy myslel, že Colosseum nic nemůže předčít, ale po procházce městem už si to nemyslím :-). Úžasnou atmosféru středověké doby jen kazí celkem velký nepořádek v ulicích a hlavně dotěrní prodejci. Prostě člověk se alespoň na chvilku musí přes toto přenést a pozůstatky doby dávné si opravdu užít. Perfektní je volba cesty metrem, zvláště když jsem pak v centru viděl tu místy velmi chaotickou dopravou. Také celkem vysoké vstupné u památek člověk musí respektovat a pokud jejich větší část jde na jejich údržbu, pak je to v pořádku. Na toto místo budeme dlouho vzpomínat. 


1. říjen (60. den na cestách) 

NP Abruzzo - Domov medvěda hnědého 

Když jsme téměř před měsícem sjížděli na jih Itálie, míjeli jsme tento NP o několik desítek kilometrů. Cestou zpátky na sever už však stavíme na jeho okraji u jezera Lago di Barrea, kousíček od stejnojmenného města. Na místo doražíme, jak už se pomalu stává naším pravidlem, až večer. Druhý den máme v plánu pobyt u jezera a návštěvu nedalekého městečka. I když je venku poměrně teplo, na koupání to moc není. Fouká celkem silný vítr a voda je hodně bahnitá. Jdeme tedy navštívit zhruba 2 kilometry vzdálené centrum města Barrea. V něm to k našemu překvapení vypadá velmi opuštěně. Dovídáme se, že v roce 1984 zde došlo k zemětřesení a velká část obyvatel opustila poničené domy. Mnoho z nich poté koupili turisté, kteří si tu tak užívají své dovolené. Stálých obyvatel tu je tak pouze kolem 1000. 

Na druhý den přejíždíme pár kilometrů do středu NP a pozdě večer přijíždíme na obrovské parkoviště obklopené ze všech stran hustými lesy a skalami. Vzhledem k tomu, že je už celkem dlouho po turistické sezóně, je parkování zadarmo a navíc tu jsme zcela sami. V noci je tu tak naprostá tma a ticho. Ráno se vydáváme na cca 17 kilometrový okruh. První část vede údolím podél koryta z velké části vyschlé řeky a cesta zpět po celkem náročné hřebenovce. Začátek trasy jdeme téměř po rovince, jen s malým pozvolným stoupáním, a tak Matyáš ujde velký kus cesty. Závěrečný prudký kopec ho už nesu. Jelikož je v tomto parku velký pohyb divoké zvěře, máme s sebou malý dalekohled. Vlky, ani medvědy nakonec nepotkáváme, zato nás celou dobu provází hluboké zvuky několika jelenů. Po zpáteční cestě přes hřebeny hor vidíme pod sebou dvě velká stáda koní. Když však přijdeme blíž, zjišťujeme, že se jedná o stáda laní a jelenů. Kolem nich obcházejí dva samostatní jeleni, kteří si neustále vyměňují troubení s vůdcem stáda. Tuto zajímavou podívanou sledujeme dalekohledem poměrně dlouho. Při sestupu zase vyplašíme stádo kamzíků, kteří se však zastavují a dávají nám šanci si je celkem zblízka prohlédnout. Krav a koní je tady nespočet. Jediné, co jsme neviděli, jsou ovce, což je na Itálii divné. Ovšem již k zmíněnému vysokému výskytu medvědů a vlků tu možná prostě žádná nejsou. K autu se dostáváme za slabého mrholení a už téměř za šera. Druhý den ráno kousek od parkoviště doplňujeme barely pitnou vodou a přesouváme se dále. 


26. září (55.den na cestách) 

Pompeje, Vesuv

Toto místo bylo naším hlavním cílem jižní Itálie a já osobně jsem se na něj strašně těšil. Už jako malý kluk jsem v televizi hltal každý dokument o zániku tohoto městečka. No a nyní večer parkujeme jen pár metrů od něho. Ráno se po snídani vydáváme vstříc jeho temné minulosti. Pár metrů od vstupu nás však zastavují slečny z infocentra s tím, že Pompeje jsou nyní plné turistů a ať nejprve jedeme na Vesuv. No co, na ten jsme také chtěli a na pořadí nám až tak nezáleží. K výstupu na něj máte dvě možnosti. Buď si jako my zaplatit autobus, který vás doveze tam a zpět, nebo vlastním vozidlem. Bus stojí pro osobu 20 euro a pro dítě 10 euro, čili celkem platíme 50 euro. Pokud pojedete svým autem, počítejte minimálně 10 euro projetých na naftě a parkoviště pod Vesuvem stojí 5 euro na hodinu. Pokud budete chtít vše v klidu stihnout, dejte si tak 3 hoďky parkování. Čeká vás celkem dlouhá cesta po silnici ke vstupu. Když pojedete busem, máte to bez starostí až nahoru, pokud se vydáte vlastním autem, budete to mít o polovinu levnější, ale zase vás čeká cesta nahoru, plus problémy s parkováním. Volba je na vás. Vstupné na vulkán je 12 euro a do Pompejí 16 euro, Matyáš má vstupy zadarmo. Celkem jsme tady nechali asi 100 euro 🙄🙄🙄. Po kontrole Covid pasu nasedáme a vyrážíme vzhůru. Cesta na Vesuv vede po úzké silničce, kde náš řidič dodávky před každou zatáčkou troubí. Objíždíme velký kus města, takže jsem celkem rád, že se nahoru vezeme. Zhruba po 30 minutách zastavujeme na parkovišti u vstupu na sopku. Cesta ke kráteru je krátká, ale celkem náročná, navíc řidič autobusu nám dává jen 1:30 h na prohlídku. Z hloubky duše nesnáším tyto stanovené limity, ať už se týkají čehokoliv. K našemu překvapení, z 12 členů posádky jsou s námi ještě jiní dva turisté z Čech. Když dojdeme ke kráteru, jeho velikost nás zcela nadchne. Jaká obrovská síla to musela být, když takový kus skály rozmetala do vzduchu. Malý stoupající obláček dýmu napovídá, že tato sopka zcela nespí a zřejmě ještě neřekla své poslední slovo v dějinách lidstva. Nahoře se příliš nezdržujeme a pádíme dolů, kde už čeká autobus. Ten nás závaží zpět a my se přesouváme k bránam Pompejí. 

Tady vás čeká hodně přísná osobní kontrola a já zde po rentgenu musím zanechat svůj turistický nožík od Hannahu. Městečko je opravdu obrovské a za půl dne ho nestihnete projít, navíc orientace v něm není také úplně snadná. Kouzlo historie vás však zcela pohltí, at už se díváte na jednotlivé domy, či sádrou vylitá těla mrtvých. Více asi o tomto místě není třeba psát, ale jedna taková zajímavost. Jelikož naše generace chce nějakou část zanechat i pro ty následující, nechali kus městečka stále pod vrstvou nánosu, která tak čeká na své odkrytí. Po několikahodinové procházce už musím Matyáše nosit, a tak se vracíme ke vstupu. Po vyzvednutí nožíku opouštíme toto úchvatné místo a míříme zpět k autu. Navečer se vydáváme do NP Abruzzo.


23. září (52.den na cestách) 

Amalfské pobřeží

Z Matery se přesouváme o 180 km dále směr Salerno na Amalfském pobřeží. Salernem projíždíme celkem pozdě večer, ale i tak je zcela ucpaná doprava. Daleko horší než pomalý pohyb uličkami je to, co se tady děje v provozu. Vždy jsem si myslel, že toto je možné tak někde v Indii, nebo v Číně, ale že i v Evropě?? Takhle nějak si představuji totální kolaps dopravy, kde si každý dělá, co chce. Z jednoproudé silnice je najednou dvou až tří, takže vůbec netušíte, kde máte vlastně jet. Auta stojí, kde chtějí, chodníky, přechody, dokonce i v odbočovacím pruhu na křižovatce!!! Jedete pruhem a najednou v něm stojí auta, čili musíte přejet do jiného pruhu. K tomu všemu miliarda skútrů, kteří vás předjíždějí zleva i zprava. Jezdí v protisměru, po chodníku, prostě všude. Navíc Italové nepoužívají blinkry, ale klakson. Takže to tu je jak na nějakém festivalu troubení. Kruháče vypadají tak, že do nich všichni ze všech stran najedou a vy se v něm pohybujete tak metr za minutu. V jednu chvíli před námi jela i místní policie, ale auto zaparkované v pravém pruhu jen objela. Chápu ale, že náprava je už asi nemožná. Když jsem byl ještě před cestou upozorněn na špatnou dopravu na jihu Itálie, tak tohle jsem opravdu nečekal. Po této noční můře dorážíme na Amalfské pobřeží. To je totiž plným pravém považováno za jedno z nejromantičtějších pobřeží Itálie. Jeho nádherný dramatický ráz vytvářejí vysoké hory, jejichž svahy strmě padají do modrého Tyrhénského moře. A do těchto stráni jsou zasazena malebná městečka. Zde nejprve opět upozorňuji na provoz! Toto varování najdete i na internetu, jezdit by sem měli jen zkušenější řidiči. Tady tak nejde úplně o totální bezohlednost jako ve městech, ale spíše o to, že celá cesta kolem pobřeží vede po úzké silnici. Je zde opravdu velmi silný provoz a na jedné straně máte 10 cm od protijedoucího vozidla a na druhé 5 cm od skály. Pokud auto proti vám jen nepatrně vjede doprostřed, okamžitě musíte letět na brzdy. Tohle vás čeká každou třetí zatáčku. Navíc tu je velký pohyb autobusů a to znamená nalepit se úplně na skálu, zastavit a věřit, že se vejdete. S karavanem to tu musí být zábava 😃. Také zde nehledejte parkoviště, ta tu téměř nejsou. Parkuje se všude, kde není značka zákazu, nebo musíte sjet z hlavní a po ještě menší silničce většinou brutálním kopcem nahoru do jiného městečka. Čili v úzkých cestách se vám navíc bude stávat, že jeden pruh je používán jako parkoviště.

První den přespáváme u hlavní silnice na malém odpočívadlo, na kterém bylo naštěstí volno. Ráno se budíme a když ráno vylezu z auta, vidím, že ho mám zcela pokryté nějakým prachem. Když se podívám na nedaleký kopec, vidím, jak za ním stoupá dým. Poté co dojíme snídani, už jsou vidět i slyšet obrovské plameny, které pohlcují stromy jako nějaká dřevěná párátka. Takže ten prach na našem autě je vlastně popel z nich. Raději to balíme a jedeme k moři do městečka Minori. Parkujeme na placeném parkoviště a jdeme k vodě. Každé parkovací místo je označené číslem. Nejprve jsme se báli na něm zastavit, ale ono slouží při zadávání u automatu. Když přijdeme na pláž, nestačíme se divit, jak je voda neskutečně průzračná. Poprvé si beru plavecké brýle, protože tady je pod vodou vidět spoustu metrů daleko. Pokud někdo miluje potápění, či šnorchlování, tak tady si to užijete. Celý den také sledujeme souboj několika helikoptér s ohněm, který se jim daří přemoci až na sklonku dne. Navečer hledáme místo na přespání a volíme variantu sjet z hlavní. Po několika kilometrech do velkého kopce nakonec nacházíme místo v městečku Pogerola. Zde trávíme nakonec dvě noci, neboť je tu celkem klid. Kousek na malém náměstíčku je i pitná voda.

Druhý den ráno si děláme pěší výlet po zdejších kopcích s krásnými výhledy na skalnaté pobřeží a několika malými vodopády. Výlet zakončujeme v nejhezčím a asi nejnavštěvovanějším městečku Amalfi a i když je po sezoně, toto město praská ve švech. Nedokážu si tu představit hlavní sezónu. Na jedné terásce si dáváme pozdní oběd a navrch obrovský kopec zmrzliny. Navečer se vracíme 2 km nahoru po schodech k našemu autu.

Další den ráno chceme zase trochu popojet podél pobřeží a jít k vodě. Přejíždíme téměř celé pobřeží bez jediné možnosti zaparkování. Když už se loučíme s vodou, najdeme jedno těsně před značkou zákaz zastavení. Na pláž to je sice více jak kilák, ale to je ještě pěkné.

Celé pobřeží je úchvatné dílo přírody s úžasným mořem i krásnými kopci. Pláží tu moc není, navíc řada z nich je soukromých, ale nějaké si tu najdete. Když pominu komplikace s dopravou a parkováním, tak to tu bylo nádherné.

Zítra se už vydáváme vstříc dalšímu dobrodružství s velikou dávkou temné historie.

21.září (50.den na cestách) 

Matera - skvost mezi historickými městy.

Matera, toto místo jsem chtěl vzhledem k malé zajížďce vynechat, ale potom, co jsem si o něm přečetl na wikipedii, jsem rychle změnil názor. V okolí tohoto města se totiž nacházejí nejvýznamnější místa pobytu jeskynního člověka v oblasti Středomoří. Matera je jedním z nejstarších měst na světě, byla údajně založena Římany ve 3. století před naším letopočtem.

Parkujeme kousek od městečka a jeho historické části. Venku je pěkně vedro, ale to naštěstí zmírňuje celkem silný větřík. Vydáváme se na okruh po památkách na území, které bylo osídlení již od paleolitu. Nejprve procházíme plošinou, kde jsou v zemi ve skále vydlabané malé jeskyně. Vypadají jako nory vyhrabané nějakými zvířaty, jen ve větší velikosti. Po pár kilometrech se dostaneme ke kaňonu, který je na obou stranách provrtán řadou jeskyň různých rozměrů, které jsou vydlabané v tufové hornině. Je to úžasný pohled, který vás zcela vtáhne do dávné doby a kde si uvědomíte, jak tvrdý život měli naší dávní předkové. Spoustu jeskyň si lze projít, avšak jistá část je veřejnosti nepřístupná. Po pár kilometrech se vám na skále ukáže město v celé své kráse. Tento pohled opravdu stojí za to a my jsme si ho hodně dlouho vychutnávali. Já mohu zcela jednoznačně říci, že krásnější jsem ještě neviděl. Je to jako z filmu a aby také ne, pár se jich tu natáčelo. Mezi nejznámější patří asi Umučení Krista, Wonder Woman, či bondovka s Danielem Graigem. Kousek od města vás čeká ostrý sestup k řece a od ní zase prudký výstup až k branám Matery. Je to úžasné místo, které je i na italské poměry pěkně udržované a její historická část je obrovská. Krásné hradby, uličky, kostely a spousty dalšího. Myslím, že za celý den vše nestihnete projít. Jediné, co mě trošku mrzí, je, že jsme vzhledem k silnému větru nemohli nic natočit na kameru pro Kaleido. Toto místo je prostě fantastické a všem ho vřele doporučuji navštívit. Na místě parkování jsme i bez problémů přespali.

 

17. Září (46.den na cestách) 

NP Gargano - Vápencové pobřeží i městečka na skalách.


Včera večer jsme dorazili do dalšího NP Gargano. Ten se rozkládá na stejnojmenném vápencovém poloostrově s rozlohou 1 181 km². Jeho pobřeží tvoří útesy různých tvarů, s mosty a samostatnými skalisky, ale také písečné pláže. Ráno po hodně velké době slabě prší, takže si pospáváme. Dopoledne Markét pracuje a já se věnuji malému. Po obědě už přejíždíme k moři a i když je pod mrakem, je pěkné dusno. Kousek od pláže nacházíme parkoviště a mažeme k vodě. Je paráda být tu po sezoně, kdy na pláži je jen pár lidí. Když se pozdě odpoledne vracíme k autu, míjíme pěkný kemp hned u moře. Na recepci zjišťujeme, že mimo sezónu by nás jedna noc i s dodávkou stála jen 18 euro. No a jelikož potřebujeme už vyprat prádlo, jdu pro auto a jdeme se ubytovat. Kemp je jen pár metrů od historického města Peschici. To je úžasné městečko, které se rozkládá na více než 100 metrové vysoké skále. Večer místu dodává kouzlo jeho krásné osvětlení, spolu s nasvíceným hradem. V něm mají otevřeno až do 22:30 hodin a vstupné je pro dvě dospělé osoby a dítě 10 euro dohromady. Hrad je pěkně zrekonstruovaný a nachází se v něm velké množství historických věcí z mučíren. V každé místnosti je hned několik výrobků. O spoustě z nich jsem ani neslyšel a člověk jen nevěřícně zírá, co všechno dokázali pro tuto hrůznou činnost vymyslet. Po prohlídce hradu se ještě procházíme krásnými uličkami v centru městečka, ve kterých to zdaleka nevypadá, že je po sezoně. U jednoho stánku si každý kupujeme sladký výrobek a pomalu se vracíme zpátky.

Další den se dopoledne koupeme a odpoledne se chystáme na naší první vyjížďku člunem na moři. Chceme si projet nejkrásnější úsek podél útesů, ve kterých je řada vymletých jeskyň různých tvarů i velikostí. Do jedné se dá dokonce i zajet. Od břehu proti vlnám a větru je to celkem makačka, ale cesta zpět je už skoro bez hrábnutí veslem. Ke břehu se tak pěkně pomalu dohoupáme, jen výstup z břehu lehce podceníme a poslední vlna nás skoro překlopí.

Krásu národního parku jen kazí obrovské množství odpadků podél cest a vlastně i v přírodě. Parkovacích míst u pobřeží moc není, ale to malé množství je zase parádních. Nyní se už přesouváme k dalšímu historickému městu Matera.



12.září (41.den na cestách) 

NP Gran Sasso... Ráj pro kempaře i filmaře. 


Po dni odpočinku u jezera Lago Di Campotosto vyrážíme směr další NP s názvem Gran Sasso e Monti della Laga. Cestou k němu projíždíme několika městečky se zcela rozbořenými domy. Na některých je lešení, ale spousta z nich vypadá opuštěně. Když o kousek dál náhodou zastavujeme u pitné vody, Markét se vedle na tabuli dočte, že v těchto místech došlo v roce 2016 k silnému zemětřesení. Zemřelo tehdy 299 lidí a tisíce rodin přišly o střechu nad hlavou. Škody úřady odhadly na více než 600 miliard korun. Nejhůře bylo zasaženo městečko Amatrice. I když tehdejší premiér Matteo Renzi sliboval rychlou pomoc, ani po pěti letech se úřadům nepodařilo zdevastovaná místa obnovit. Je zvláštní, že v dnešní době a v takovém státu trvá dát pár malých městeček alespoň trošku do kupy. Když ale vidím žalostný stav italských silnic, asi něco bude s financováním některých věcí v nepořádku. Navečer přijíždíme na naše místo parkování a vypadá to, že jsme našli parádní místo pro kempaře všeho druhu. Jedná se o úžasné údolí, které je uprostřed skal, s několika velkými parkovišti pro karavany, motorky, auta. Většina míst je zatravněná, takže si zde lze i rozdělat stan, což využijí hlavně motorkáři. Místní silnice jsou na zdejší poměry v celkem dobrém stavu a skoro po rovince. Takže parádní svezení zde ocení i cyklisté. Navíc všechna tato stání jsou zadarmo a u některých je i občerstvení. No prostě paráda, takových míst se moc nevidí. Ráno se vydáváme na výlet na vrchol Monte Camicia, na kterou vede celkem příjemná cesta, a tak ji poměrně lehce zdoláváme. Od ní se už zase jde po nádherné hřebenovce, do kterých jsme se v těchto NP zamilovali. Cestou dolů míjíme různá stáda ovcí, se kterými jde vždy pastýř s několika psy. To je pro nás v horách celkem nevídaná věc, ale možná to je z důvodu výskytu medvědů, kteří jim občas nějakou ovci sežerou. 



Když jsme na tohle místo přijíždeli, všiml jsem si kousek od cesty malého, ale úžasného kaňonu. Říkám Markét, že je to místo jak z nějakého westernového filmu. Když za dva dny odtud odjíždíme, jdeme si toto místo projít. Ke svému překvapení zjišťujeme, že se jedná o známý kaňon Scoppaturo. Ten je pravděpodobně nejpoužívanější kaňon v italské kinematografii a natáčelo se zde i velké množství mezinárodních produkcí. Proč je tu tolik filmů? Kromě divoké krásy je velmi důležitá relativní blízkost ateliérů v Římě, přítomnost plochých hřišť, aby bylo možné umístit generátory poblíž silnice, absolutní nedostatek domů a artefaktů, které by mohly vstoupit do záběru, ale především vzácná a ne zjevná možnost střílet shora ze všech stran, což je zásadní v akčních scénách a na koni. Když jsme procházeli toto nadčasové místo, úplně jsme si připadali jak někde na západě. Opravdu už chyběli pouze indiáni stojící a skalách nad námi.



8.září (37.den na cestách)

Po národních parcích 

Ze San Marina se přesouváme opět k moři, neboť celé dny svítí sluníčko a je kolem 30 stupňů. No a aby to nebylo zase jen o válení u vody, jedeme do Národního parku del Conero u města Ancona. Ten se rozkládá na skalnatém pobřeží Jaderského moře a nabízí tak kromě koupání i možnost výletů po vysokých útesech. První den zůstáváme celý den u vody, protože je velké vedro a taky proto, že je parádní voda. Druhý den dopoledne vyrážíme na výlet po místních kopcích, které poskytují nádherné vyhlídky na krásné pláže a také pár jeskyň. Bohužel, vzhledem k vedru, se toho nachodit příliš nedá, a tak po návratu z procházky pádíme zpátky k moři, kde jsme až do večera. Opět jsme tady našli parkování zadarmo s pitnou vodou k dispozici. Loni ve Francii jsme na jednom místě narazili na chlapíka, co jezdil po pláži s vozíkem a nabízel k prodeji nanuky. Tady v Itálii však místo příjemné zmrzliny nabízejí různé hadry a šperky. Bohužel jsou navíc celkem otravní. 

Po dvou dnech se opět přesouváme více na jih a jelikož vody už máme dost, odbočujeme více do středozemí do dalšího NP s názvem Monti Sibillini do sedla ve výšce 1550 m.n.m. Zde se dá parkovat zcela zadarmo a k dispozici je kromě úžasného výhledu i krámek s občerstvením ze zaparkovaného karavanu. Na místo dorazíme pozdě večer ještě v plážovém oblečení. Po vystoupení z auta se do něj rychle vracíme a hledáme v šatníku mikiny a kalhoty. Změna to je nějakých 15 stupňů směrem k nule. 

Skály tu nejsou mohutné jako v Alpách, ale mají své kouzlo. Cesta nahoru není tak prudká a navíc se dá zcela bezpečně chodit po hřebenech. Tam se vám nabízejí úžasné pohledy na všechny strany. Po pár kilometrech chůze nás zase naplňuje ten úžasný pocit..... prostě v horách jsme doma. Výšlap si užívá i Matyáš, který sám ujde něco přes 10 km a ještě na závěr k autu utíkáme. Výlet po zdejších horách byl opět parádní. 



6.září (35.den na cestách)
San Marino - schody Titánů 

Po týdnu stráveném u parádního jezera Lago Di Garda pokračujeme dále v naší cestě. Dalším cílem je třetí nejmenší stát Evropy, ale vzhledem k tomu, že je poměrně daleko, děláme na pobřeží Jaderského moře u městečka Comacchio pauzu. Dva dny se pro změnu valíme na pláži a koupeme ve vodě:-). Matyáš nejprve do moře kvůli vlnám nechce, ale nakonec do vody vleze a hned si ji zamiluje. 
Další den odpoledne vyrážíme dál a po 2 hodinách přijíždíme do San Marina. 
Už z dálky jsou vidět skály, na kterých se tyčí hlavní chlouba tohoto státu. Parkujeme kousek od centra na neplaceném parkovišti pro karavany s pitnou vodou a výpustí. Co nás s Markét na cestě od jezera zklamalo, je katastrofální stav italských silnic. Nejedeme sice po dálnicích, ale i poměrně velké silnice jsou v hodně  bídném stavu. Vrcholem je dvouproudová rychlostka, která je tak rozmidlená, že musím jet 60, jinak by mi střešním okénkem asi vyskákal všechen nábytek. Italové tu však lítají hodně přes 100 km/h, díra, nedíra. Možná mají od státu nějaké dotace na opravu tlumičů, jinak si to nedokážu vysvětlit. Když už jsem se dal do hodnocení silnic, musím se vyjádřit i k Italským řidičům. Bohužel za tu dobu, co jezdíme Evropou, jsou absolutně nejhorší ze všech zemí, které jsme projeli. Neustálé troubení a téměř nulová ohleduplnost. Navíc pokud budete stát na nějaké vedlejší, či vyjíždět z parkoviště, nepočítejte s tím, že vás někdo pustí. Na to se tady nehraje a vy tam budete stát hodně dlouho. V centrech měst je tak hodně policistů, kteří musejí řídit na křižovatkách bez semaforu dopravu. Také zde auta často vyjíždějí do protisměru a člověk musí být neustále ve střehu. Za 20 let řízení jsem nikdy neodřel auto a tady za ty dva týdny už obě zrcátka. U prvního mi auto vjelo do protisměru a já v poslední chvíli strhl volant. U druhého jsme vyjížděli ze zúžení a protijedoucí náklaďák tam vletěl hlava, nehlava. No věřím, že se to třeba zlepší a já svá slova budu moci vzít zpět.
 

Další ráno vyrážíme vzhůru na vrchol Monte Titano, kde se nacházejí tři věže. Podle nejstarší legendy šlo o první stupeň monumetálního schodiště postaveného Titány, když neúspěšně zkoušeli znovu dobýt Olymp a svrhnout Dia. Po krátké cestě malinkým centrem nás čeká pořádný kopec až k první věži Guaita. Ta je nejstarší z věží, a také nejznámější. Byla postavena v 11. století a krátce sloužila jako vězení. Druhá věž s názvem De La Fratta, neboli Cesta, se nachází na nejvyšší hoře Monte Titano. V této věži se nachází muzeum na počest svatého Marina, vytvořené v roce 1956, a představuje více než 1550 zbraní pocházejících ze středověku až po současnost. Poslední je Montale, která leží na nejmenším vrcholku a narozdíl od ostatních věží není přístupná veřejnosti. Nikdo nikdy toto středověké stavení nedobyl, ale málem je zničili sami místní, kteří z nich vylamovali kameny na stavbu svých domů! Všechny věže jsou propojené uličkami s hradbami, které jsou zaplněné různými krámky a restauracemi. V jedné z nich jsme si dali za dobré peníze oběd, ale bohužel kvalita odpovídala ceně. Prohlídka první a druhé věže je placená za 6 euro na osobu. Procházka je to opravdu moc pěkná s nádechem dávné historie. 

2.září (měsíc na cestách)

Dnes je tomu přesně měsíc, kdy jsme začali ukrajovat první kilometry z naší cesty. Těch 31 dní uteklo opravdu rychle, až se tomu nechce věřit. Nyní jsme už čtvrtý den u jezera Lago Di Garda. A protože tu je celé dny krásné sluníčko, voda je čisťounká a teplá, vůbec se nám odtud nechce. Túry v horách byly opravdu náročné, a tak není na škodu nabrat pro změnu trochu sil. Já se tedy občas zničím výběhem po místních kopcích, ale Markét s malým odpočívají.

Abychom nějak shrnuli ten uplynulý měsíc. Nejdřív trochu čísel: na tachometru nám svítí 1 650 ujetých kilometrů, za naftu jsme utratili 3 500,-, bohužel ta je tady v Itálii jedna z nejdražších v Evropě. Za jídlo jsme zaplatili 12 500,- tady je asi největší rozdíl oproti nákupům v Čechách. Za ostatní věci jako jsou vstupy, lanovky jsme dali 3 500,-. Opět jsme poznali úžasná místa v kopcích Alp i Dolomit. Prošli snadné i náročné horské trasy. Mohli se na okamžik vžít do časů 1. světové války a projít si místa, kde tito stateční muži spali a chodili. Vylezli na několik vrcholků a mohli se dívat do dálek z ptačí perspektivy a hlavně si opět užívat toho úžasného pobytu v této nádherné krajině. Natočili jsme několik videí z fantastických míst pro firmu Kaleido a věříme, že získaný materiál se bude jejich klientům líbit a na malou chvilku je přenese na ta dechberoucí místa za námi. Opět jsme několikrát užasli, co všechno příroda umí vykouzlit a jak bychom si toho měli vážit. Při posledním výletu jsme také poznali odvrácenou stranu hor, kdy z polojasné oblohy se během pár minut začal sypat sníh a teplota spadla o 10 stupňů. To však k ní patří a člověk s tím musí počítat. Prostě jste na jejím území a může si s vámi dělat, co se jí zlíbí. Nyní však už míříme na jih Itálie, kde nás čekají starověké památky, vyhaslé sopky, úžasná místa naší přírody a spousta, spousta dalšího.... Také jsem si dovolil na naše stránky dát ke stažení naši e-knihu. Pokud bude alespoň trochu ke čtení a zpříjemní vám pár večerů, budu moc rád, když mi napíšete nějaké zpětné info. 


29.srpna (28.den na cestách) 

Cestou k Lago Di Garda si dáváme poslední zastavení v horách. Jedeme 15 km nahoru do kopce k přehradě Lago di Malga Bissina. Již za úplné tmy projíždíme lesní cestou až k mohutné zdi přehrady. Zde zastavujeme, chystáme večeři a pak do postele. Je to zvláštní pocit usínat jen kousek od obrovské masy vody nad námi. Ráno vstáváme asi k poslednímu vysokohorskému výšlapu tady v Itálii. No a jako jsou ty super výlety, tak jsou i ty nepovedené, a to je bohužel tento případ. Začátek cesty jdeme kolem přehrady, ale po pár kilometrech se cesta změní v zarostlou uličku, kde se po pás prodíráme trávou. 


Když tuto část projdeme, začne ta ještě horší. Zbytek cesty na vrchol vede po kamenitých stráních plných obrovských balvanů. Trasa je tak velmi náročná, pomalá a hlavně pro Matyáše téměř neschůdná. Čili ho z velké části musím nést. Těsně pod sedlem Passo di Breguzzo 2768 m.n.m se navíc polojasná obloha zatáhne a začne zlehka sněžit!!!! Co je horší, teplota letí rapidně dolů. Na Matyáše navlékáme tři vrstvy oblečení, ale je mu zima na nohy. Dolů se snažíme pospíchat , ale trasa je stejná jako nahoru.... samé šutry. Takže jdeme jako slimáci a sil už nezbývá. Cestou dolů už nesněží, ale po chvilce začíná pro změnu pršet. Co nám nepromočil déšť, o to se postará vysoká tráva. 4 hodinová chůze v mokrých botách není nic moc. K autu dorážíme za úplné tmy, hodně unavení. Teda až na Matese, ten závěr cesty k dodávce dokonce poskakuje. No horší výlet v horách jsme ještě nezažili, a tak pobyt zde rychle ukončujeme a hned ráno vyrážíme k jezeru



26.srpna (25.den na cestách) 
Rittenské přírodní pyramidy - výtvor duchů, či obrů? 

S Dolomity v zádech se rychle blížíme k prvnímu z velkým italských měst Bolzanu. Tady totiž máme naši další plánovanou zastávku. Na noc zastavujeme na jednom parkovišti vedle kiosku. Je to i výchozí bod pro zítřejší výlet. Ráno se budíme kolem 8 h, k snídani si dáváme kupovanou bábovku a kolem 10 h vyrážíme na Rittenské přírodní pyramidy. Hned od prvního kilometru je znát, že už nejsme vysoko v horách, protože cesta příjemná. Když po 3 km dorazíme na místo, koukáme, co příroda dokázala vykouzlit. Dříve lidé věřili, že je to práce duchů a obrů. Ve skutečnosti sloupy vznikly zvětráváním strmých svahů z jílové hlíny. Základem každého sloupu je kámen na vrcholku, pod kterým věž vzniká. Zajímavostí je, že pokud útvar vrcholový kámen ztratí, rychle se celý rozpadne. Je to opravdu zajímavá podívaná. Zpáteční cestou jdeme kolem jezera, kde jsme měli v plánu se vykoupat. Ovšem jeho barva nás zcela odradila. Jezero se tak přidalo k ostatním, které jsme tady v Itálii zatím viděli. Věříme, že další už budou na pohled daleko lákavější.

 

24.srpna (23.den na cestách) 

Ahoj Dolomity.

Dneškem se posledním výšlapem na Sass da Ciampac 2667 m.n.m. loučíme s Dolomity. Na tomto pohoří jsme byli poprvé a oproti Alpám je zcela odlišné. Celá oblast je více kamenitá, zeleně a vody je zde podstatně méně. Skály jsou tu drsnější a hůře dostupné pro pěší túry. Vyjít se tu tak dá na daleko méně vrcholků než v Alpách a to znamená, že na ty schůdné je poměrně velké množství lidí. Cesty jsou tu nebezpečnější, ale zase zajímavější. Párkrát jsme tu šli cestičkou podél skály, kdy pod námi byla obrovská propast. Zde je to označeno jako normální cesta pro pěší, ale v Alpách už by to bylo označeno jako náročnější, nebo by tam byla lana. Také památky z dob první světové války dávají těmto horám tajemný nádech historie. Vy se tak můžete při procházkách tunely, či zákopy na chvilku vžít do role vojáků. Představit si, jak hluboko ve skalách spali a jak na tyto vrcholky táhli pomocí lan těžké kanóny a jinou techniku. Nám se tady moc líbilo, i když cestování s dítětem je tu poměrně náročné.

22.srpna (21. den na cestách) 
Cinque Torri - válečná historie i ráj horolezců. 

Po celkem náročném výletu na Monte Piano a Piana si dopřáváme dne odpočinku. Navíc potřebujeme dokoupit nějaké potraviny, jelikož se nám jejich zásoba tenčí. Po cestě není žádné větší město, a tak musíme nakoupit v malém krámku, kde je ovšem výběr hodně omezený. Odpoledne hrajeme hry s Matyášem a na noc přejíždíme do sedla Falzarego v nadmořské výšce 2 100 m. Odtud druhý den vyrážíme na další hodně turisticky oblíbené místo Cinque Torri. Stejně jako u Tre Cime se jedná o skalní útvary, ale tento se skládá z 5 strmých věží, které jsou velmi vyhledávanou destinací mezi horolezci. To můžeme jen potvrdit, neboť tolik lezců jsem na jedné skále ještě neviděl. Bohužel oblíbeným místem to je i pro turisty, těch je tady také požehnaně. Vede sem několik lanovek a cyklotrasa, takže se není zase čemu tak divit. Najdete zde opět vojenské opevnění s řadou tunelů a střílen. Oproti minulému výletu tu jsou však památky více zachovalé.Další den v sedle si děláme výlet s Markét každý zvlášť, na Matyho by to bylo už moc. Já se dopoledne pokouším vylézt na vrchol Monte Ciaval, což se mi kvůli nebezpečné cestě těsně pod vrcholem nedaří. Má to ale jednu výhodu, vzhledem k náročné cestě nahoru zde nepotkám žádného člověka. Jediní, koho míjím, jsou tři svišti a jeden kamzík. Jaká to příjemná změna. No a Markét si odpoledne dělá pěší okruh okolo skály Sass de Stria. Kde, jak jinak, naráží na další řadu štol a tunelů z 1. světové války. 

21.srpna (20. den na cestách):

Matyáše chceme stále šetřit, takže jsme se rozhodli udělat si s Markét výlet každý zvlášť. Nejprve půjde ona, já budu s Matesem odpočívat a druhý den si to prohodíme. Oba dva jsme si pochopitelně vybrali symbol Dolomit Tre Cime. Já jsem si to udělal formou běhu, a navíc jsem vzal do batohu natáčecí zatížení, neb jsem dopředu viděl tu nádheru, co Markét nahoře nafotila. Pro ní to prý byla nejkrásnější horská túra a i já musím uznat, že krásnější výhledy jsem také moc neviděl. Jediné, co trošku kazí úžasný zážitek, je obrovské množství turistů, které tam od ranních hodin proudí. Je však možné vyhnout se hlavním cestám a tím se s velkým davem minout. Celé skalní útvary se dají obejít dokola a vy tak neustále zvedáte hlavu k nebi na tu nádheru. Co ještě doporučuji, je nechat auto dole v Misurině a nahoru jít pěšky. Cesta autem nahoru je dle kolon nekonečná a 50 metrová fronta na autobus k zbláznění. 

Po týdnu odpočinku se dnes poprvé vydáváme na výlet s Matyášem. Již pár dní je v pořádku a energie se mu pomalu vrací. I tak ho však velkou část výšlapu ponesu. Dnešním cílem jsou kousíček vzdálené vrcholky Monte Piana a Monte Piano. Jedná se o historicky důležitá místa, na kterých se za 1.světové války odehrávaly téměř dvouleté boje mezi Itálií a Rakouskem. Italská armáda obsadila jižní vrchol Monte Pianu a severní vrchol Monte Piano zase Rakouská armáda. Po celou dobu bojů se ani jedné straně nepodařilo nějak zásadně rozvrátit nepřátelské síly. Nicméně i tak zde dohromady padlo asi 14 000 vojáků. Oba dva vrcholky jsou tak doslova prošpikovány tunely a zákopy. Menší část se podařilo různým skupinám nadšencům zrekonstruovat a vy se tak dostanete na fantastická místa. Prochození obou vrcholků nám trvá přes 2 hodiny a to ani nestíháme vše. I když nejsme nějací velcí nadšenci této historie, tímto jsme však byli všichni tři přímo učarováni. Tento výšlap je poprvé, co malého nesu v nosítku nahoru i dolů. Nahoře jsme naběhali zhruba 3 km a to mu bohatě stačí. Po Tre Cime zase neskutečný výlet s kouzlem historie.

17.srpna (16.den na cestách):

Předchozí dny jsme převážně strávili odpočinkem. Matyáš se v sobotu v noci pěkně pozvracel. Jelikož jsme spali, nestihli jsme moc zareagovat, a tak se mu podařilo poblinkat docela velké množství věcí. Nejprve jsme si mysleli, že mu nesedly ty klobásy, ale patrně měl úpal ze sluníčka. I když mu na cestě neustále dáváme na hlavu čepici, asi je to zřejmě málo a budeme muset vymyslet nějakou stříšku. Tu krosna měla, ale toto látkové nosítko ho postrádá. Ráno jsme tedy vyrazili do místního kempu, abychom se ubytovali a špinavé prádlo vyprali v pračce.  Paní na recepci nám však sdělila, že mají až do konce srpna obsazeno. Zkusili jsme tedy druhý, ale ten byl na tom bohužel stejně. Navíc pračky v kempech jsou na čipové karty, takže se do nich nelze dostat. No a jelikož široko daleko nebyla žádná jiná, byli jsme nuceni vyprat všechno to prádlo v ruce. Našli jsme jedno místo u řeky a jako za starých časů musela Markét vše vyprat v ní. Naštěstí máme všechny přípravky bio a v přírodě rozložitelné. 

Po dvou dnech se Matymu udělalo lépe, a tak jsme se šli podívat  k jezeru Lago Di Dobiaccu. Tam jsme se přesunuli na celý den na placené parkoviště. Dopoledne jsme byli na půl hodinky na šlapadle a pak se přesunuli s Matym k vodě, pro jistotu se slunečníkem. Po obědě jsem si šel poprvé trochu více zaběhat v horách a Markét s malým šli zase odpočívat k jezeru. Jelikož byl na parkovišti zákaz nocovaní, museli jsme se vrátit zpátky kousek od Toblachu na stejné místo jako minulý večer. 

Ráno po snídani už vyrážíme na náš další cíl, a tím je proslulý Tre Cime. Což je impozantní tříčlenná skupina skalních útvarů a jedná se o nejčastější symbol Dolomit. Zajímavostí je, že  během první světové války procházela oblastí válečná fronta. Z množství pozůstatků je zajímavý např. tunel v masivu Paternkofelu, kterým dnes prochází značená cesta, a dále řada opevnění, umělých jeskyní a také pamětních desek. Také zde pod vrcholy Tre Cime často končí jedna z etap nejtěžšího cyklistického etapového závodu Giro d'Italia. Zastavujeme v malém městečku Misurina, které se nachází hned vedle dalšího jezera. V malinkatém centru kupujeme potraviny a jdeme hledat místo na parkování. Auta a karavany tady stojí úplně všude, takže zastavujeme na neplaceném vedle silnice. Všichni tu kempují, čili se nemusíme bát, že by nás vyhnala policie. Matyáš není úplně ještě fit, takže zbytek dne trávíme v dodávce a hrajeme různé hry.  


13.srpna (12.den na cestách):

Zhruba po 10 dnech se loučíme s Alpami a přesouváme se na jejich sousedy, oproti nim daleko sušší a divočejší pohoří Dolomity. Včera jsme měli volný den u jezera Lago di Issengo, kde nás u vstupu trošku zarazila nutnost rezervace, a tak jsme si museli půl hodinky počkat, než nás paní pustila dovnitř. Kapacita na koupání byla totiž plná.

O den dříve jsme absolvovali hodně náročný výstup na Wetterspitze 2 709 m.n.m., kdy jsme nachodili téměř 21 km a na trase strávili 12 hodin. Cestou jsme potkali malého sviště, stádo krav, oveček i koz. Zvláště poslední skupinka rohatých tvorů byla zajímavá. Potkali jsme ji na celkem strmém svahu přímo na cestičce. Jiná trasa tedy nebyla možná, a tak nám nezbývalo nic jiného, než se vydat doprostřed stáda a doufat, že jsou na místní turisty zvyklé. Zhruba 100 metrů jsme je všechny hrnuli před sebou, ale pak asi pochopily, že chceme jen projít a konečně se rozestoupily. 


Dneska máme v plánu první výlet v Dolomitech. Žádný menší okruh jsme nenašli, takže to bude zase kolem 20 km šlapání. Budíka si dáváme na sedmou hodinu, abychom už v osm byli na trati. Cesta vede kolem jezera Lago di Braies, které má být prý celkem turisticky vyhledávané. Vyhneme se tak lidem a navíc budeme v rozumnou dobu zpátky. Ráno tedy vyrazíme podle plánu, ale už takhle brzy nás míjí auto za autem a navíc autobus. Když dorazíme po 10 minutách k jezeru, parkoviště kolem něj jsou už téměř plná. Podél vody jdeme v docela slušném davu lidí. I tak se nám daří najít dobré místo pro natáčení. Matyáš si vesele poskakuje, ale jen do té doby, dokud nezakopne o kámen a odře si koleno i ruce. V zápěstí chytá svůj záchvat pláče. Když se po několika minutách uklidní házením kamenů do vody, vyrážíme na 8 km stoupání do sedla pod cílovým vrcholem. V Alpách z každé skály stékala voda, kolem nás byla spousta potůčku a zeleně, ale tady to je jiná písnička. Hned od začátku jdeme kamením a vyprahlým údolím, jen s malým množstvím flóry. O vodě řeč být ani nemůže. Skály jsou krásné, ale krajina je zde opravdu drsnější. Matymu se dnes moc do kopce nechce, takže téměř celou cestu nahoru ho nesu. Únavou padáme u rozcestníku v sedle Forcella Sora Forno, odkud to je na vrchol Croda del Becco už jen hodina cesty. Když však vidíme tu velmi náročnou cestu, shodujeme se na tom, že do toho nejdeme. První letošní nezdolaný kopec. V horské chatě Rifugio Biella cestou zpět si kupujeme za 3,50 eura 1,5 l čisté vody, ta tu prostě nikde není. Procházíme hezkými náhorními plošinami do dalšího sedla, odkud nás čeká nepříjemný sestup po drolícím se kamení. Jdeme krůček po krůčku, ale nakonec jsme bez větších problémů dole. Pak už jen klikatá cestička dolů k jezeru a po 9 h dorážíme k našemu parkovišti. Tady si zcela vyčerpaní dáváme něco k pití a večeři. Já a Markét burgera a mladej malé grilované klobásky.


Opět náročný, ale úžasný den.



9.srpna (8 den na cestách):

Máme za sebou zhruba týden v německých a převážně rakouských Alpách. Počasí je jak na houpačce, večer a ráno prší a na část dne se obloha rozjasní. Přes den je pak většinou kolem 20 stupňů. Navštívili jsme soutěsku Leutascherklamm, která byla první vyvinutou soutěskou v německých Alpách a zároveň se svojí délkou 1650 metrů nejdelší v celých východních Alpách. Stezka je dělaná formou jednosměrného okruhu o velikosti zhruba 5 km a je zadarmo. Platí se pouze za cestu na vodopád, ale tam chodit nemusíte. Většina cesty vede po ocelových chodnících ve výšce místy přes 50 metrů nad vodou. Výhledy jsou parádní, ale nic pro někoho, kdo trpí závratěmi.

Jednu noc jsme již stihli přespat v kempu ve městečku Volderau, jelikož jsme ten den dostali od místní policie lístek za stěrač. Na něm byla informace, že stání mimo parkoviště je zde zakázáno. V sobotu jsme podnikli náš druhý výstup, ale tentokrát na trochu vyšší horu s názvem Egesengrat 2631 m.n.m. Část jsme si zkrátili lanovkou. Maty moc prosil a protože stála pro všechny jen 15 euro, rozhodli jsme se vyjet do první stanice. 

Následoval odpočinkový den, který jsme si z velké části užili v bazénu. 

Dnes se budíme na parkovišti kousíček od městečka Gschnitz. Vstáváme docela brzy, protože máme v plánu celkem náročný výšlap k horské chatě Innsbrucker Hutte ve výšce 2369 m.n.m. Počasí je pro takovou cestu super, není příliš horko, ale ani zima. Nahoru je to 6 km, které zvládáme zhruba za 5 hodinek. Matyáše nesu pouze jeden kilometr, zbytek ujde zcela sám. Chata je moc hezká a kupodivu i ceny jídel jsou stejné jako dole. Dáváme si tedy každý polévku a já s Matesem ještě párky. Majitelka je z něj nadšená, a tak dostává ještě malou sušenku a žvýkací bonbónek. Já, ať se tvářím, jak chci, nedostávám nic. 

Dolů procházíme stádem oveček a také točíme nějaká videa na kameru. K autu dorazíme po 8 hodinách se 14 km v nohách.

5.srpna (4 den na cestách)

Úterý a středeční dopoledne jsme strávili ještě na Šumavě, kde jsme navštívili vlčí rezervaci a výběh rysa. Vlky se nám podařilo nakonec spatřit zhruba v 50 metrové vzdálenosti od dřevěné vyhlídky, avšak u rysa jsme takové štěstí neměli. Obě dvě atrakce jsou udělané formou hezkého okruhu v lese. Vstupné je překvapivě zadarmo, ale vzhledem k tomu, že šance uvidět tyto šelmy je poměrně malinká, je to od provozovatele celkem férové. Celý pobyt v národním parku jsme završili hezkou procházkou podél řeky do známé Modravy. 

Včerejšek jsme už většinou strávili přejezdem Německa, protože celý den pršelo. Dnes se budíme kousek od známého lyžařského střediska Garmisch-Partenkirchen na placeném parkovišti pro karavany. Paní chtěla 10 euro za noc, kdy v ceně bylo wc a odpad, ale pitná voda za euro navíc. Také se hned vedle nachází velké dětské hřiště a skatepark. Po snídani a ranní hygieně si jde Markét s Matyášem zajezdit na koloběžkách a já se dávám do opravy střešního okénka. Voda na polštářích z první noci totiž nebyla z nedovřeného okénka, ale z jeho utěsnění. Tmel, který měl dle výrobce vydržet hodně dlouho, odolal rok a půl. Museli jsme tedy koupit nový a strany znovu zatmelit. Kolem 11 h už vyrážíme směr Rakouské Alpy. K nim přijíždíme kolem poledne kousek od města Mittenwald. Po obědě konečně vyrážíme na náš první výšlap, a tím je vrchol zelená hlava, aneb Gruenkopf ve výšce 1587 m.n.m. Začínáme schválně zvolna, protože na cestu se vydáváme dost pozdě. Nahoru to jsou pouze 3 km, ale i tak to jdeme 3 hodiny. Matyáš vyjde nahoru skoro sám, jen posledních 500 m už nemůže, a tak ho beru do nosítka. Dolů až k dodávce si to už opět sviští mezi námi. Je krásné být po roce opět v horách a všichni si to užíváme. Ani občasný deštík na tom nic nemění. K autu dorazíme kolem 17 h a chystáme se na další noc.


Odjezd:


Je pondělí 2.8.2021 a na Facebooku nám vyskakuje informace, že přesně před rokem touhle dobou jsme byli už ve Francii. Nyní nám však všechno teprve začíná. Poslední rozloučení, velký nákup v Penny a pak už se opakuje ten stejně nádherný pocit jako před rokem, kdy na delší dobu opouštíme náš domov. Tento den nás čeká dlouhý přejezd na Šumavu, ale pokud toho budeme mít plné zuby, klidně to zapíchneme dříve. Blíží se čas oběda, a tak zastavujeme v Poděbradech. V místní restauraci platíme 200,- za jedno jídlo a ještě si jdeme prohlédnout hezký park s několika fontánami. Tam se Matyášovi nejvíce líbí robotické sekačky, které se pomalinku plouží po trávníku. 

Na přespání nakonec stavíme nějakých 50 km od cíle u malého letiště. V noci přichází pěkný slejvák a nás budí kapání vody na polštáře. Zjišťujeme, že jsme neměli úplně dovřené střešní okénko a voda se dostala dovnitř. Zajímavá první noc 😃😃😃.