Lekce jménem Dolomity 

25.08.2021

Po několika pěších túrách jsem se rozhodl jít si tady zaběhat. Trasa byla jasná, 10 km spíše po rovině pod kopec, tam vydupat do sedla ve výšce 2289 m.n.m., pak seběhnout do půlky kopce, kde uhnout doleva a mezi skalami zpět k autu. Trasa cca 15 km s jedním velkým kopcem. S sebou si beru hůlky Hannah speed trail, jednu flašku pití, dva gely a jednu sušenku. Oběd jsem před běháním raději vynechal. Zpátky bych měl být do dvou hodinek, takže výbava by měla postačit. Venku je pařák, takže se cestou podél řeky často osvěžuji, avšak když přibíhám pod kopec, jsem stejně celkem hotový. Nepočítal jsem s vyšší nadmořskou výškou, a tak síly ubývají daleko rychleji než u nás. Také tu jsem zcela mimo signál. S vědomím jednoho kopce si to docela nahoru svištím, ve 2/3 však zastavuji, neboť jsem hodně unavený. Doplňuji vodu v potůčku a škrábu se dál do sedla. Tam se nakonec vzhledem k terénu vydrápu zcela vyčerpaný, ale krásné výhledy stojí za to. Tady nahoře je to prostě nádhera. Dolů už se zase rozbíhám, avšak cesta je náročná, takže si nohy neodpočinou. Přibíhám na první rozcestník, ale protože nemám signál, usuzuji, že je to moc brzy a pokračuji seběhem dolů. To však netuším, jakou dělám obrovskou chybu. Běžím níže kilometry k další odbočce, kde uhýbám vlevo. Je to lesem do kopce, ale asi to bude ten malý mezi skalami. Dávám si sušenku, dopíjím vodu a začínám se stoupáním. V tu dobu ještě netuším, že jsem měl odbočit na prvním rozcestníku a že se tady škrábu do dalšího sedla, tentokrát 2530. V lesíku ještě doplňuji vodu, ale únava je už obrovská. Po půl hodině cesty vzhůru vycházím z lesíka a vidím ten malér. V obrovské dálce nahoře vidím další sedlo, nechce se mi tomu ani věřit. Zvažuji cestu zpět, ale ta by vyšla si nastejno. No nic, musím pokračovat. Cesta vede po volném kamení bez jakéhokoliv stínu. Lezu nahoru jako nějaký starý důchodce a cíl stále daleko... Po dalších nekonečných metrech jsem nakonec v sedle, tam sebou praštím na zem a pár minut se nemohu zvednout. Došla mi voda, gely, mám hlad a před sebou obrovský kopec dolů. Nacházím poslední síly a dolů lehce běžím. Když seběhnu nejtěžší horní úsek po kamení, přiloží mi Dolomity další polínko do ohně. Místo poklidné cesty lesíkem mě čeká náročná cesta vyschlým korytem řeky, kde každou chvilku přelézám obrovské kamení. To mi bere veškerý zbytek sil a po další půlhodině už prostě nemohu, nemám co pít a strašně se mi motá hlava. Signál samozřejmě furt není. Už jsem běžel pár celodenních ultramaratonů, ale nikdy jsem si nehrábnul za hranice svých sil jako na těchto zhruba 20 km tady. Další část trasy si už musím občas lehat. Mám křeče v obou nohách a je mi zle. Pak konečně dobíhám do údolí na silnici, odkud to jsou už jen 2 km k autu. Chvilku přemýšlím, že si stopnu nějaké auto, ale nedorozuměl bych se, takže ty poslední kilometry se k dodávce došourám. Nakonec dorazím po 25 km a 3 a půl hodinách. Všechno dobře dopadlo, ale dostal jsem takovou lekci, kterou si budu dlouho pamatovat. Na další výběhy už vyrážím dobře připraven a tak už se tato lekce neopakuje.