Španělsko - Na jih země podél pobřeží

05.02.2022
24. leden (176 den na cestách)


Poslední dny ve Španělsku 


Poslední dny před odjezdem z této země trávíme většinu času u moře. Počasí je nyní parádní, jsou pořádné vlny a navíc Markét může konečně se mnou do vody. Koupání je tedy surové, a tak si ho náležitě užíváme.
Následující den přijíždíme k přístavní městu Cádiz, které chceme navštívit. Parkujeme v centru na placeném parkovišti, bereme koloběžky a vyrážíme na prohlídku města. Naším hlavním cílem je hrad s místním muzeem. V něm se dozvídáme o dávné tragédii, která toto města postihla. V roce 1947 z neznámých důvodů explodovalo v místním skladišti asi 200 tun výbušnin (mořské miny, torpéda a hlubinné pumy). Zemřelo 150 lidí a dalších 5000 bylo zraněno. Velké množství budov bylo zničeno, i celé městské části. Po procházce velmi pěkným parkem s malými vodopády se odpoledne vracíme k autu a vyrážíme směr národní park Doňana. Ten se nachází v blízkosti města Huelva a je domovem jedinečné biodiverzity v Evropě. Žijí zde druhy, kterým hrozí vážné vyhynutí, jako např. rys a orel iberský. Místo na přepsání volíme ve městě Matalascanas, kde se nachází celkem velké neplacené parkoviště. Je tu několik míst, ze kterých se můžete dostat do parku, já doporučuji město El Rocio. V něm se totiž nacházejí mokřady, které doslova překypují životem a kde na jednom místě spatříte obrovské množství druhů ptactva. Dřevěné chodníky kolem vody jsou plné ornitologů s obřími foťáky a dalekohledy. Nám postačí Matyho dětský, který dostal před dovolenou. Odpoledne plníme vodu, tankujeme plnou nádrž, v supermarketu nakupujeme zásoby potravin a odpoledne se vydáváme směr Portugalsko. 
Zhruba po dvou hodinách jízdy projíždíme zcela opuštěné hranice a ocitáme se v další zemi, v Portugalsku. Ve Španělsku jsme strávili téměř 2 a půl měsíce, ale cestou domů ještě budeme přes tuto zemi projíždět, takže konečné hodnocení si nechám na později. 

19.leden (171. den na cestách)

Meta dosažena 

Blížíme se k jedné cestovatelské metě a tou je město Tarífa. Nejjižnější bod kontinentální Evropy a také místo, kde se střetává Středozemní moře s Atlantským oceánem. Jedná se o dlouhé betonové molo zakončené pevností, kde na jedné straně je moře a na druhé už oceán. Lze se tedy během pár chvil vykoupat v obou vodách. Jedinou nevýhodou pro nás turisty je velmi silný vítr, který tu snad fouká neustále. Co je však pro jedny věc nevítaná, je pro druhé doslova požehnáním, a tak je tato oblast rájem pro příznivce všech vodních sportů. Vítr bohužel nezeslabuje ani večer a tak zhruba o půlnoci musím vstát a přeparkovat auto čumákem proti větru. Chvílemi se zdá, že nás to snad překlopí a navíc všechno v autě pod náporem vzduchu vrže.


Druhý den je opět větrno, takže tuto jinak velmi hezkou lokalitu opouštíme a pokračujeme k dalšímu místu. Tím je pláž Bolonia, která nabízí krásné místo ke koupání, ruiny středověkého městečka a velkou písečnou dunu. Ráno je krásně modrá obloha, vítr o trochu slabší, a tak vyrážíme po pláži na dunu. Tento 30 metrů vysoký kopec písku je oproti tomu francouzskému Du Pilát ze zcela jemňoučkých zrnek a plný navátých převisů. Takže chůze po něm je velmi zajímavá, avšak dosti náročná. Celá duna je zakončena lesíkem, který je každý rok kousek po kousku pohlcován. Středověké město Baleo Claudia hned vedle pláže je bohužel uzavřené, ale jeho velkou část můžeme vidět i přes plot. Další den popojíždíme zase kousek dál, ve snaze uniknout neunavujícímu se větru. Čím dále od Tarífy tím i jeho síla oslabuje. Parkujeme na konci městečka Zahara, kde jsou již tři další karavany, z nichž jeden má českou spztku. Je vždy příjemné takhle daleko od domova potkat nějakého krajana a moci si s ním popovídat. Většinu času zde trávíme hraním si na pláži. Voda je tu nádherná a tak se téměř každý den koupu. To Markét ze břehu pozoruje s lehkým smutkem, neboť by si i ona chtěla užít parádní vodu a vlny. Bohužel voda je v oceánu ještě více ledovější než tomu bylo v moři. Začínáme přemýšlet o zakoupení neoprenu, se kterým by i ona mohla do vody. No a jelikož se blíží její narozeniny, dostává ho od nás jako dáreček☺️.  

14.leden (166. den na cestách) 

Trable s opicí

Včera večer jsme na internetu hledali další možný cíl naší cesty po jihu Španělska a jedno takové jsme nakonec nalezli. Jedná se o město s názvem Ronda, které není daleko a navíc je naším směrem. Ráno po snídani se tedy přesouváme do jeho centra. Toto město leží v části provincie Málaga na dvou skalních masívech oddělených hlubokou roklí. Okolí Rondy bylo osídleno již v neolitu, byly zde nalezeny jeskynní malby. První zastávku děláme u arabských lázní postavených ve 13. století, které jsou nejzachovalejší v celém Španělsku. Musíme uznat, že stav historických budov nás opravdu nadchl.

Dále pokračujeme asi k největší chloubě celého města, a tím je masivní most přes obrovskou propast. Dle informací tato stavba zabrala celých 42 let, než byla zcela dokončena. Výsledek však opravdu stojí za to a výhledy z něj do okolí jsou úchvatné. V centru města procházíme kolem slavné býčí arény, která je považována za kolébku moderních býčích zápasů. Další vstup se nám už platit nechce, ale nakonec nás Matyáš uprosí. Pán u kasy požaduje 8 euro za osobu a dovnitř jdu s mladým jen já. Uvnitř můžeme navštívit muzeum s celou historií arény a také vstoupit přímo na plochu, kde probíhaly tyto kontroverzní souboje. Prohlídka je velmi zajímavá a za ty peníze určitě stojí za návštěvu.



Gibraltar, na toto maličké místo Evropy se moc těšíme, neboť dle informací nás čeká velmi zajímavý výlet. Včera většinu dne propršelo a dnes to není o moc lepší. Sice už neprší, ale fouká celkem silný vítr. Dopoledne tedy trávíme v autě a čekáme, že se počasí snad umoudří. To se neděje, ale i tak vyrážíme a uvidíme, co stihneme. Auto necháváme na parkovišti u hranic na španělské straně a do města jdeme pěšky. Vzhledem k 5. místu v hustotě zalidnění na světě je to nejlepší způsob návštěvy této malé země. Na hra.nicích nás čeká pásová kontrola, avšak Green Pass po nás nechtějí. Největší perlou celého Gibraltaru je samozřejmě vápencové skála s názvem Rock of Gibraltar. Tato skála byla obývána od doby kamenné a právě zde byla v lomu Forbes objevena první lebka neandrtálce. Také zde najdete části maurské pevnosti, spoustu jeskyň a obrovský labyrint tunelů sloužící k vojenským účelům. Navíc se dovídáme, že toto místo je jediným v celé Evropě, na kterém se nachází kolonie opic. Tyto opice druhu magot bezocasý si místní velmi hýčkají. Nahoru se můžete dostat několika způsoby, např. lanovkou, taxíkem a nebo jako my, pěšky. V případě chůze po svých se připravte na celkem velké převýšení, a tím i náročný výšlap. Vstup do celé oblasti stojí pouze 13 euro na osobu a jsou v něm zahrnuty všechny prohlídky tunelů a jeskyň. Obzvláště jeskyně St. Michael nás učarovala svojí neskutečnou nádhernou, umocněnou velmi povedenou světelnou a zvukovou animací, při které nám běhal mráz po zádech. Zcela na vršku zastavujeme u skywalku s prosklenou podlahou a také přecházíme přes lanový most zavěšený nad hlubokou propastí. Cestou nahoru se jdeme ještě podívat na místní chlupaté obyvatele. Opice vypadají velmi krotce a skoro si nás nevšímají, dokud nezačneme z batohu vyndávat jablko. V mžiku je jedna u nás a hned na nás začíná odrážet. Rychle tedy svačinku vracíme zpět a jdeme dál. Dostáváme se k úzkému kamennému schodišti ve výšce zhruba 5 metrů nad zemí, na jehož zídce sedí další opice. Chůze jen pár centimetrů od nich je zvláštní. Když projdeme kolem poslední, najednou za mnou vykřikne Markét, že ji jedna drží batoh. Otočím se a vidím, jak jeden opičák drží Markét jednou rukou batoh a druhou hbitě rozepíná horní kapsu. Když ho chci odstrčit, vycení zuby a s podivným zvukem udělá rychlý pohyb směrem ke mně. To stačí, abych se lekl a rukou cuknul. Pokračuje tak v prohledávání kapsy, až v jednu chvíli drží peněženku se všemi kartami a penězi. Opět ho zkouším zahnat, ale opakuje se stejná reakce jako před pár okamžiky. Takhle to spolu s chlupáčem vyzkoušíme asi 4 krát. Celá nečekaná situace končí jeho nezájmem o peněženku i celý obsah kapsy, naštěstí se nejednalo o zvířecího kapsáře, pouze hledal něco k snědku. Jídlo jsme však v této části batohu neměli. Bylo zajímavé, jak tak malé zvíře dokáže celkem snadno jednou rukou udržet dospělého člověka na místě a druhou s rychlostí blesku chytit malinkatý zip. Celou skálu se nám nakonec nedaří projít, ale i tak nám její návštěva zabrala 4 hodiny chůze. K dodávce se už vracíme za úplné tmy, kde po večeři odjíždíme na jiné místo z dosahu silného větru. Tento den byl jeden z těch nejkrásnějších na naší cestě

1. leden (153. den na cestách)

Vzhůru na vrchol

První den v novém roce se nacházíme v horském městečku Trevélez, které je známo zejména místní delikatesou. Tou je kvalitní šunka, která má díky poloze a suchému klimatu města ideální podmínky pro sušení a skladování. Budovy na zpracování či její prodej jsou snad na každém rohu a po městě je cítit zvláštní pach. Chuť šunky je však vynikající.


Toto místo jsme si ovšem nevybrali kvůli této pochoutce, nýbrž z důvodu dobrého výchozího bodu k nejvyšší hoře celého pohoří Sierry Nevady. Mulhacén se tyčí do výšky 3482 m.n.m. a až na vrchol vede schůdná cesta bez jakýchkoliv technicky náročných pasáží. Takto vysokých a celkem snadno dostupných vrcholů, si dovolím tvrdit, v Evropě moc není. S výstupem se chceme s Markét vystřídat. Matyho nahoru tahat nebudeme, neb se jedná o poměrně velkou vzdálenost. Z městečka až na špičku Mulhacénu to je nějakých 11 kilometrů, a tak i pro nás samotné se bude jednat o celkem náročnou túru. Původně jsme se chtěli vystřídat v jeden den, ale to se k časové náročnosti nakonec nepovedlo. První vyrážím já a pár set metrů pod vrcholem začínám předhánět ploužící se lidi v zimní výbavě s helmami. Vzhledem k tomu, že mám na sobě pouze šortky a dlouhé triko, působím patrně jako exot. Začínám se trošku obávat, co mě čeká a zda to nakonec nebudu muset otočit. Pod sněhem je však pouze úplný vrcholek hory, navíc sníh je zcela udupaný, a tak žádná výbava potřeba nebyla. Nicméně zde se už vyplatí mít v batohu nějakou tu teplou bundu, jinak téměř celý výstup i v zimních měsících lze absolvovat v letním oblečení. K autu se vracím po necelých 5 hodinách chůze/běhu celkem vyčerpaný, ale zcela nadšený. Druhý den ráno na túru vyráží zase Markét a po návratu přiznává, že to byl jeden z jejích nejtěžších výšlapů. Nahoru sice vede dostupná cesta, ale 2000 nastoupaných metrů člověk prostě pocítí. Po týdnu v horách jsme se chtěli vrátit zpátky k moři, ale tam je celé dny zataženo, a proto zůstáváme nadále v horách. Zde jsou sice chladnější rána, ovšem dny jsou zcela slunečné a teplé s vymetenou oblohou. Ráno a někdy i večer si přitápíme naším nově nainstalovaným nezávislým topením. Funguje parádně a během několika minut je dodávka zcela vytopena. Samozřejmě pokud párkrát otevřete dveře, teplo je zase pryč. Pro tento den si vybíráme parkoviště kousíček za městem La Zubia, vedle kterého se nacházejí parádní hřiště pro Matyáška a několik jeskyň. Na tomto místě trávíme celkem dva dny, během kterých odpočíváme a nabíráme síly po velmi náročném výstupu. No a aby si také i Matyáš užil trochu toho sněhu, vydáváme se dalšího rána do lyžařského střediska Pradollano ve výšce 2300 m.n.m., do kterého se lze dostat autem. Nahoře na sebe oblékáme všechno teplé oblečení, co máme a vydáváme se na zasněžené kopečky. Cestou ještě kupujeme u černošského prodejce ježdík za 6 euro a už ho pádíme vyzkoušet. Z ježdění je mladý nadšený a na sněhu dovádíme, dokud nás chlad nedonutí vrátit se do auta. 

27. prosinec (148. den na cestách)

Opět v horách

Předchozí dny jsme strávili většinou u moře. Důvodem bylo počasí, které se oproti předchozím týdnům zcela vyměnilo. Na horách se prudce ochladilo a tepleji je nyní níže na pobřeží. Dva dny tedy trávíme na pláži, kde si převážně hrajeme na hřištích a v mém případě se koupeme. Občas vyrážíme do města na malou procházku, či nákup. Nyní už však míříme do přírodního parku Torcal de Antequera, který slibuje krátký, zato zajímavý výlet. Jedná se o vápencové skály, jejichž počátky sahají do období jury před 150 až 250 miliony let. Původně se jednalo o usazeniny na dně moře, které však byly poté tektonickými silami vyzdviženy až do výše 1000 m.n.m. Později série zlomů vytvořila trhliny. Následným zhroucením těchto trhlin se vytvořili uličky, ve kterých se dnes po mnoha milionech let můžeme procházet. Pokud vyrazíte brzy ráno, můžete autem vyjet úplně nahoru ke vstupu. V případě, že vyrazíte trochu déle jako my, budete muset nechat vozidlo na dolním parkovišti vzdáleném zhruba 3 km od vstupu. Odtud však máte možnost nechat se vyvézt autobusem za 2 eura na osobu. Nahoře vás čeká nádherný, zhruba 4 kilometrový okruh tuto krásnou přírodní památkou. Vstup je zcela zdarma a okruh je jednosměrný. Zvláště dětem se musí líbit tento obří labyrint plný přírodních prolézaček a různých úkrytů. Dolů k autu už doporučuji sejít značenou cestičkou, která rovněž nabízí krásná panoramata. Pokud zde budete, ještě vás upozorním na pár kilometrů vzdálený Lobo park, což je velká stanice na chování a studie vlčích smeček. Nabízejí mimo jiné i prohlídky s průvodcem a spousty dalších programů. My jsme bohužel k tomuto parku dorazili až po zavírací době a návštěvu jsme tak nestihli. Včera večer jsme se na spaní přesunuli k jezeru Guadalhorce, kde byl sice zákaz kempování, ale spousta karavanů nás přiměla toto nařízení ignorovat. Zjistili jsme, že mimo sezónu je policie daleko více tolerantnější a pokud si nevyndáte před auto židličky a stoleček, neberou to jako kempování. Ráno kolem 6 h nás budí velká parta lidí, kteří k jezeru přijeli a něco tam stavějí. Když vylezeme z auta a chystáme se k odjezdu, vidíme nějaké stánky, maringotky a pár lidí s kamerou. Vůbec netušíme, co tu budou dělat. 

Na dnešní den si Markét za 11 euro zarezervovala vstup do velmi turisticky oblíbeného místa s přezdívkou chodník smrti. Matyáš měl vstup ještě zakázán a na mě to bylo příliš vysoké. Vysazujeme Markét kousek od začátku vstupu a dodávkou přejíždíme na konec, kde na ni počkáme. Tento úžasný chodník je postaven ve výšce 100 metrů nad řekou na stěnách soutěsky Gaitanes. Nabízejí se vám úžasné výhledy na kaňon, ale i okolní krajinu. Tato atrakce byla znovu otevřená v roce 2015, poté co na ni v letech 1999-2000 zemřelo 5 lidí. Stezka byla totiž v havarijním stavu a vstup na ni byl zakázán. I přes tyto aspekty se dobrodruzi snažili stezku zdolat a některé to bohužel stálo život. Z těchto důvodů byla zahájena obří rekonstrukce, která vedla k obnově stezky. Na některých místech je stále vidět dezolátní stav původního chodníku. Pokud nemáte strach z výšek, opravdu doporučuji tento chodník smrti navštívit. Jen upozorňuji na nutnou rezervaci kvůli omezenému počtu lidí. Navečer se opět vracíme k nedalekému jezeru, kde strávíme ještě jednu noc.

Štědrý večer - den 143.

Blíží se Vánoce a my se přesouváme k branám pohoří Sierry Nevady do města Almeria. Místo na přespání si opět vybíráme pomocí aplikace na jednom parkovišti na předměstí. Karavanů, převážně těch německých, je tu mnoho, a tak zabíráme jedno z posledních míst. Když vybalujeme, přijde k nám dvojice od vedle z dodávky a zdraví nás. K našemu překvapení se jedná o stejný pár Němců, který jsme před několika týdny potkali u nudistických pláží. Oni tu prý parkují zhruba dva týdny a moc se jim zde líbí. Do centra Almerie je to kousek, nachází se tu zdroj pitné vody a navíc většinu osazenstva parkoviště tvoří cestovatelé z Německa 🙂. Nicméně ať přijedeme kamkoliv, vždy tito milí lidé z této země tvoří velkou většinu. V rohu parkoviště stojí dva menší staré obytné přívěsy, ve kterých tu již dva roky žije starší pán se svým mladým synem. V jednom jsou oni a ve druhém mají dva velké psy z nedalekého útulku . Pán je navíc po operaci kvůli cukrovce a nemůže moc dobře chodit. Jejich žití si tedy moc dobře neumíme představit. Pejsek je snad u každého karavanů, a tak tu neustále několik z nich pobíhá. Naštěstí jsou všichni hodní, a tak se s nimi můžeme i pomazlit, z čehož má samozřejmě největší radost Mates. Druhý den využíváme cyklostezku vedoucí od parkoviště a jedeme se podívat do nedalekého parku. Markét s Matym v něm blbnou na hřištích a já zatím trochu pobíhám po jeho cestičkách. Navečer poté vyrážíme do centra na vánoční trhy, kde si dáváme neobvyklé vafle se šlehačkou a čokoládovou tyčinkou v kornoutku. Mají tu i pouťové atrakce a Matymu jednu z nich platíme. Do auta se vracíme za úplné tmy krásně osvětlenou ulicí podél pláže. Dalšího rána se rozhodujeme popojet na jiné místo, sice tu je příjemné atmosféra, ale že bychom chtěli trávit Vánoce na parkovišti, to zase ne. Cestou přes město ještě pereme plný koš špinavého prádla, doplňujeme pitnou vodu a kupujeme potraviny. 

Pro zítřejší den si vybíráme pěkné parkování přímo na pláži kousek za Almerií. Zbytek dne trávíme přípravou tradičního, jak jinak než bramborového salátu. Když se ráno budíme do Štědrého dne, z postele zadními okénky vidíme nad mořem krásný východ slunce. Nevím vlastně, zda jsem ho kdy takhle celý mohl sledovat. Dopoledne probíhá videohovor s Markéty rodinkou, po obědě jdeme na procházku a pak už příprava na večer. Celou předvánoční dobu jsme prožili v naprostém klidu a pohodě, bez jakýchkoliv starostí. Byla to velmi příjemná změna, kdy jsme se utvrdili v tom, že krásný čas vánoční člověk může prožít na jakémkoliv místě. 

Tenkrát na západě - den 138.

Projíždíme městečkem Aguilas, kde na jedné čerpací stanici za 2 eura doplňujeme pitnou vodu, vypouštíme odpad a čistíme záchod. Škoda jen, že takových služeb není po cestě více. O pár kilometrů dále za tímto městem nacházíme velké stanoviště karavanů přímo u pláže Cala de los Cocedores. Jedná se o obrovské parkoviště a stání zde je zadarmo. Když zaparkujeme, bereme věci a jdeme si lehnout na pláž, podél které jsou v pískovcových skalách spousty malých vydlabaných jeskyň. Voda je krásně průzračná, avšak koupání je už pouze pro otužilce.

Následujícího rána vyrážíme na malý výlet po místních kopcích s několika pěknými vyhlídkami na moře a jeho okolí. Po návratu do auta si chystáme oběd, když v tom se u nás zastavuje pán s dvěma malými chlapci a zdraví nás ,,dobrý den,,. Čechů je v těchto oblastech už opravdu málo, a tak vždy rádi s našimi krajany pokecáme. Tento pán je původem Francouz, který si vzal Češku a po několika letech se přestěhovali k nám do Čech. No a nyní jsou na půlroční cestě, neboť jako většina jiných tady, chtěli prožít zimu někde v teplých krajích. Odtud následně vyrážejí stejnou cestou jako my přes Portugalsko a sever Španělska zpět. Když už se pomalu loučíme, upozorní nás na velice zajímavé turistické místo s názvem Tabernas. Je to odtud jen kousek a prý se tam nachází poušť a v ní westernová městečka. Večer si zjišťujeme dalších pár informací a ráno už vyrážíme směr divoký západ.

Tabernas, kdo miluje dobu proklatě nízkých koltů a dusot koňských kopyt, tak toto místo prostě nesmí minout. Už samotný příjezd do této oblasti vás zcela nadchne. Tato vyprahlá krajina se svými suchými potoky a profily hor se totiž velmi podobá pouštím ve Spojených státech, severním Mexiku a v Asii. Jedná se o jednu z největších rarit Pyrenejského poloostrova a zároveň jedinou poušť v Evropě. V 60. a 70. letech byla hollywoodským filmovým rájem. Tady se zvedla pódia, aby oživila divoký západ. Procházely se zde hvězdy jako Clint Eastwood, Brigitte Bardot, Anthony Quinn, Claudia Cardinale, Alain Delon, Sean Connery, Raquel Welch nebo Orson Welles. My si vybíráme to nejmenší městečko Western Leone. To bylo původně postaveno na objednávku režiséra Sergia Leoneho pro jeho slavný film Tenkrát na západě. Hned u sjezdu z hlavní silnice sedí kovboj na koni a tváří se drsně. Po pár set metrech přijíždíme k bráně, kde platíme 11 euro za osobu. Za Matyáše nic nechce, i když děti mají vstup zadarmo pouze do 4 let. Také nám pokladní sděluje, že tu můžeme klidně přespat v dodávce.

Celé malé městečko si můžete procházet dle vaší libosti a dokonce si lze projít dům Sheriffa a vyzkoušet jeho vězení. Celý objekt má na starosti zhruba 5 osob, dva kovbojové převlečení do dobových kostýmů a další členové obsluhy. Hlavní doménou je velký červený dům, kolem kterého se točí většina scén filmů. V něm si také můžete dát občerstvení a prohlédnout spousty obrázků se známými celebritami. Nakonec nám již dva zmínění kovbojové sehrají v salonu krátkou scénku. Většina domů se tu neopravuje, což působí naprosto autenticky s dávnou dobou a člověk se tu může zcela ponořit do svých představ. Jediné, čeho se trošku obávám, je životnost těchto stavení, neboť u většiny z nich je téměř u konce a bez větší investice tu za pár let asi nebudou. Pokud tedy někdo hledá klidné místo, kde si může vychutnávat kouzlo divokého západu bez nějakých větších pompézností, je na pravém místě. Pokud by však někdo hledal místo s větší show, může navštívit vedlejší městečka Texas Hollywood a Mini Hollywood. Zde vás čeká více zábavy, ale také dvakrát tak vysoke vstupné. Druhý den si děláme téměř celodenní výlet vyprahlým kaňonem, který se táhne celou touto oblastí. Procházka v něm je rovněž velmi zajímavá, kterou jinde v Evropě nezažijete. Celé toto úžasné místo jsme vlastně měli minout, ale shoda náhod nám ho postavila do cesty, za což jsme nesmírně rádi.

Černá pláž i  vojenské pevnosti - den 132.

Dnes stavíme ve městečku Los Belones u veřejné prádelny. Za vyprání plného boxu prádla platíme 7 euro a za sušení dalších 6 euro. Tyto ceny jsou ve Španělsku téměř všude stejné. Zhruba po hodině máme prádlo zase pěkně čisté, a tak pokračujeme dále k pláži Punta Negra u města Portmán. Tato pláž je turisticky velmi oblíbená, neboť se tu nachází černý písek a také velmi pěkné okolí. I v tuto pozdní dobu je zde celkem dost lidí, ale téměř všichni jsou v přilehlé restauraci, nebo na procházce. Na pláži jsme tak až na jednu skupinku sami. Sluníčko krásně hřeje, a tak se jdu vykoupat do pěkných vln. 

Druhý den vane silný vítr a na pláži se být nedá, proto volíme náhradní plán a vyrážíme na výlet po místních kopcích. Zde se nachází opět několik vojenských pevností strážící Cartagenský záliv. Nakonec tu na malém parkovišťi spíme dvě noci. 
Následujícího dne je už však potřeba doplnit potraviny a pitnou vodu. Proto opouštíme toto velmi zajímavé místo a pokračujeme dále. V odpoledních hodinách přijíždíme do regionálního parku Cabo Cope na parkoviště vedle pláže, kde již stojí několik karavanů. Spousta lidí vyhledává zcela opuštěné místo, ale já jsem vždy rád, když na místě nocování nejsme sami. Nejenže má člověk pocit většího bezpečí, ale miluji tu úžasnou atmosféru mezi těmito lidmi. V dnešní době je tato ojedinelost obzvláště vzácná, a tak si ji snažíme co nejvíce užít. 
Druhý den je opět krásné počasí, a tak vybalujeme stoličky, deku a trávíme celý den na pláži. Když se večer chystáme do postele, Markét si s vyděšením všimne velikého pavouka na skříňce nad postelí. Je to ten odporný chlupatý. Je mi jasné, že ho musím dostat za každou cenu z auta ven. Na lapení mám jeden pokus, neboť pokud mi to nevyjde, už ho tady nechytnu. Asi je vám jasné, jak to dopadlo a že jako lovec pavouků bych se neuživil. K velké nelibosti nás všech mi pavouk utíká kamsi za skříňku. Začíná půlhodinové marné snažení tohoto nezvaného hosta z naší dodávky vyhnat. Když dvakrát přerovnáme skříňku, obrátíme postel naruby, je zřejmé, že se nám to nepodaří. Dnešní noc tedy usínáme s pomyšlením na hnusného pavouka v naší těsné blízkosti. Navíc, jako trest za svoje selhání při odchytu, si musím lehnout na druhou stranu postele, kde pavouk zmizel. No a musím uznat, že to není nic příjemného a usínám až kolem 2. hodiny. Navíc jako bonus mám úžasný sen o obřím pavoukovi, který mi v pokoji sežere křečka... 
Druhý den večer si pro nás příroda připravila další překvapení, ale tentokrát o poznání krásnější než byl osminohý vetřelec. Když po setmění vyjdeme s Matym z dodávky se vyčůrat, spatříme tu neskutečnou nádheru na obloze. Z místa, kde zapadlo slunce, stoupají oblaka, která jsou celá zbarvená do ruda. Tuto nádhernou podívanou Matyáš nazve "jakoby se někde v dálce probudila sopka a její magma stoupalo kamsi vzhůru". Musím uznat, že má zcela pravdu a i my v tom vidíme velikou podobnost. Na tento božský úkaz se postupně jdou podívat všichni kolem, a tak tu stojíme a společně koukáme na tu krásu. 

Milé setkání s krajany - den 126. 

Opět jsme se posunuli o kus dál podél moře směr Cartagena. V tomto pobřežním městě máme následující dny v plánu navštívit jeho historickou část, a tak na přespání zastavujeme pár kilometrů před ním. Ráno je opět krásně modrá obloha, a proto vyrážíme k pláži Playa Larga. Já si jdu nejprve zaběhat podél kopcoviteho pobřeží a Markét s Matesem vyráží na pláž. Odpoledne, když se vracíme k autu, k nám přijde starší pár a k překvapení nás všech na nás začnou mluvit česky. 

Všimli si naší značky auta, a tak se přišli podívat, kdo že tu takhle pozdě po sezóně cestuje. Vypravují nám, jak se sem před 2 roky přestěhovali z Čech a bydlí v malém městečku kousek odtud. Prý už měli dost zimy u nás a toto místo si vybrali kvůli celoročnímu sluníčku a teplu. Musíme uznat, že i nás tato líbivá změna těší a uměli bychom si zde život představit. Je velmi příjemné se v prosinci opalovat na pláži. Když jim sdělujeme náš plán cesty jet co nejníže Španělska za teplem, ujišťují nás, že nyní je tady vrchol zimy a za 2 týdny se začne opět oteplovati. Prý se nacházíme v nejteplejší části této země a od pohoří Sierry Nevady blíže k oceánu už takové teplo není. S tímto pro nás velmi důležitým zjištěním si tedy budeme muset trošku upravit plány a dolů tak nepospíchat. Klidně v této oblasti setrvat třeba do konce prosince. Také nám sdělují, jak se zde žije velmi dobře, ceny všeho jsou levnější než u nás a 100m byt sehnali v přepočtu na naše za 1 milion korun. Ke krásné pláži to navíc mají jen pár minut cesty autem. Po celkem dlouhém povídání se s párem loučíme a všichni vyrážíme opět svojí cestou. Toto setkání bylo velmi příjemné a pro nás i dost přínosné.

Další den si jdeme prohlédnout již zmíněné centrum Cartageny a také její přilehlé vojenské pevnosti. Ty se nacházejí na obou stranách zátoky a během občanské války měli za úkol křížovou palbou střežit toto přístavní město a jeho vojenský arsenál. Všechny pevnosti byly po roce 1994 opuštěny a zanechány svému osudu. To má dvě stránky, první je, že si můžete spoustu budov prohlédnout a dostat se i do původně nepřístupných prostor, ale také tu druhou. Tou je, že se na objektech výrazně podepisuje zub času. Spousty budov jsou rozbořené, nebo je jejich pád v brzké době čeká. My nejprve navštěvujeme  Batería De Las Cenizas a druhý den Batería Jordel. Na obou pevnostech nás samozřejmě nejvíce zaujala obrovská děla značky Vickers 381mm/45 ráži - 15 palců. Tyto kanóny prý byly schopné vystřelit téměř tunový projektil na vzdálenost 35 kilometrů.  


Poprvé naostro - den 119.den 

Telefon již několik dní nefunguje, takže zkusíme najít nějakou opravnu mobilů a zatím se budeme muset spoléhat jen na jeden. To je samozřejmě pro nás celkem nepříjemná komplikace. 

Minulou noc jsme parkovali vedle francouzské rodinky, kteří kromě jich čtyř samotných v karavanu vezli ještě tři velké psy. Dva měli v kleci v zadní nákladové části a třetího největšího pejska měli v připojeném vozíku v podobě velké dřevěné klece. Prostě když člověk chce, všechno jde. I když my si toto zrovna moc nedovedeme představit 🙂. 

Pro dnešní večer si vybíráme odlehlé parkoviště na útesech u města La Vila Joiosa, pod kterým se nacházejí dvě pláže. Ráno svítí sluníčko a protože nefouká vítr, teplota se šplhá nad 20 stupňů. Balíme věci a jdeme dolů si na pláž lehnout k vodě. Když k nim dojdeme, zjišťujeme, že jsou bohužel nudistické a jelikož je krásné počasí, je tam i pár lidí. Naštěstí na druhé menší pláži leží jen oblečená paní, a tak se k ní přidáváme. Voda je studená, ale na sluníčku je krásně teplo, takže do vody vleze nakonec i Markét. Na pláži jsme dokud se sluníčko neschová za okolní skály. Po návratu k autu k nám přichází dvojice Němců ze sousedního karavanu. Po povídání a ukázce jejich obytné dodávky nás upozorňují, že oni i další karavan za chvilku odjíždějí a ať tady nezůstáváme přes noc sami. Prý se tu pohybují divní lidé a jedné dodávce tu včera rozbili okénko. No a jelikož v aplikaci na parkování jsou podobné recenze, raději navečer balíme a odjíždíme. 

Ráno nás opět budí krásně jasná obloha a hřejivé sluníčko. K snídani si dáváme mussli s jogurtem a plánujeme výlet na dnešní den. Kousek od místa přespání se nacházejí hezké hory s vrcholem Cabecó d'Or, na který vede turistická trasa. Popojíždíme k přilehlému parkovišti a za pěkného počasí se vydáváme na túru. Zhruba po 2 kilometrech se Matyášovi nechce jít a jelikož i já jsem znaven včerejším během, vracíme se druhou cestou zpět k autu. Na vrchol tak pokračuje Markét bez nás. Trasa po náročném stoupání vede po pěkné hřebenovce s parádními výhledy na všechny strany. My s Matesem při cestě k dodávce stíháme natočit nějaký materiál na kameru.

Pozdě odpoledne projíždíme městem Campello, když v tom vedle silnice vidíme opravnu mobilů. Stavíme na parkovišti u Lidlu a jdeme zkusit opravit Markéty mobil. Zhruba po hodině nám servisní technik oznamuje nemilou zprávu. Telefon je skutečně zcela nefunkční. Řešíme celkem dilema, na jeden mobil se spoléhat nedá. Je hodně situací, kdy jeden z nás je pryč a druhý s Matyášem a kdyby se něco stalo, nemůžeme si dát vědět. Rozhodujeme se a kupujeme mobil nový, je to sice zcela mimo náš rozpočet, ale nic se nedá dělat, budeme muset  ušetřit někde jinde. Tento týden nám nečekané výdaje nějak stoupají. 

Drobné komplikace k cestování patří - den 112.

Včera odpoledne při vaření vody na čaj se z plynového vařiče ozvala dvě slabá blafnutí. A jak jsem si myslel, došlo přesně k tomu čeho jsem se obával, naše 10 kg plynová bomba je prázdná. Téměř nepřetržitý provoz složený z ranního čaje, vaření obědu, odpoledního kafíčka a nakonec večerní teplé vody na mytí vydržela téměř 4 měsíce. Její výkon jsme neměli nijak vyzkoušený, a tak náhradní plyn s sebou samozřejmě nemáme. Dnešní den tedy strávíme sháněním její náhrady. Nejdříve ze všeho zjišťujeme doplnění bomby, ale to se zdá hodně složité a i nejisté. Přistupujeme tedy na druhou variantu a tou je nákup nové láhve a kabelu k ní. Doporučeny nám jsou místní čerpací stanice Repsol, které jsou i zároveň distributorem PB lahví. Na první pumpě obsluhuje paní, ale bohužel umí jen španělsky. Když jí nakonec vše vysvětlíme, novou láhev nám neprodá. Zkoušíme tedy další čerpačku, kde je obsluha, která ovšem jazyky také neovládá. Pomocí překladače v mobilu jí problém vysvětlíme, ale na prodej zboží se také netváří. Nakonec však volá jiného pána a domlouvá se s ním. Podle jeho gest jí to zřejmě rozmlouvá, ale nakonec ho někam posílá a obrací se na nás s tím, že nám jednu prodá. Sepisujeme smlouvu o zakoupení a platíme 38 euro za 10 kg láhev. Za pár minut se pán vrací a předává nám plnou bombu. Nyní už jen sehnat ten správný kabel. Naštěstí i s tím nám paní pomáhá a posílá nás k velkému krámu Číňanů. U nich mimo nového kabelu za 12 euro kupujeme i malý vánoční stromeček, podložku k autu, plácačku a pár dárečků Matyášovi k Vánocům. Z krámu přejíždíme pár kilometrů do města Benicassim, kde na neplaceném parkovišti jdu zkusit vše zapojit. Po menších úpravách je vše připraveno a jen nevím, jak nasadit ventil na bombu. S tím mi pro změnu ochotně pomáhá starší pán od vedle z karavanu. Otáčíme kohoutkem na vařiči a za pár sekund už hoří modrý plamínek. Jupiiiiii..... I když jsme z toho měli celkem obavy, vše se nakonec podařilo sehnat celkem dobře a zabralo nám to jen jedno dopoledne. 

Druhý den ráno vyrážíme na koloběžkách do kousek vzdáleného krámu, abychom doplnili zásoby jídla a pitné vody. Na zdejší kohoutkovou si prostě nemůžeme zvyknout, je to jako pít z teplého bazénu. Po návratu do auta se Markét vydává na výlet a já s Matesem jedeme na prohlídku místních hřišť a skateparku. Zhruba po hodině se jasná obloha zatahuje a začínat silně pršet. Vracíme se rychle do dodávky, kam zhruba po dvou hodinách dorazí i totálně promáčená Markét. Co je však horší, její mokrý telefon nefunguje. Po jedné komplikaci tu vzápětí máme novou..... 

Krásné městečko Salou - den 106.

Po dalším dni odpočinku stráveným na pláži a krátkou procházkou městem Terragona pokračujeme dále, protože potřebujeme doplnit pitnou vodu. Její zásoba nám vydrží zhruba na 4 dny. Než jsme dorazili do Španělska, pili jsme vždy čistou vodu z přírodních pramenů. Ovšem tady si musíme zvykat na klasickou vodovodní, což je neskutečný rozdíl a trochu se s tím pereme. Nevím, zda jsme si už tak navykli na přírodní, nebo ji tu mají fakt divnou. Každopádně již za tmy zastavujeme ve městečku Salou, kde na promenádní ulici nacházíme malý kohoutek. Ulice je krásná s mnoha barevnými fontánkami a obrovským množstvím hřišť podél celé pláže. Rozhodujeme se, že přespíme kousek od města a zítra se sem vrátíme a strávíme s Matyáškem hraním si na místních hřištích.. 

Mocná řeka Ebro

Pobřežní města jsou velmi pěkná, ale už nám chybí nějaký ten pohyb trochu více metrů nad mořem. Proto po několika volných dnech uhýbáme směrem do vnitrozemí do městečka Tivissa, které leží v těsné blízkosti pohoří. Jeho nejvyšší vrchol měří jen 764 m.n.m., ale i to nám stačí 😀. Večer i ráno je přeci jen znát, že nejsme v úrovni moře a také, že je listopad. Teplota je v noci kolem 10 stupňů a přes den už jen nějakých 16. Na výlet nám však krásně svítí sluníčko, a tak je to stejnak jen na tričko s dlouhým rukávem. Po pěkném výšlapu se ale na noc přesouváme zase do teplejších nížin. Jinak co se týče počasí v tomto měsíci, tak dost dní je větrných a mnohem více prší. Už to nejsou ty dny s vymetenou oblohou, kde člověk i jen malinkatý obláček hledá marně. Slunce má sice stále ještě sílu, ale velmi často fouká a to pocitovou teplotu výrazně sráží. Pokud však člověk není v horách a zrovna nefičí, stále to je většinou na kraťasy a tričko, v případě Markéty slabou mikinu. O dva dny později se přesouváme do města Deltebre, ve kterém podél řeky Ebro vede krásná asfaltová cyklostezka a  s ní souvisle cesta písková pro běžce a chodce. S tímhle jsem se již setkal v Barceloně a jako běžec to velmi vítám. Plán je tedy jasný, já běžím a zbytek týmu jede na koloběžkách. Kromě příjemné cesty a krásně čistého prostředí podél vody je i možnost natrhat si cestou pomeranče a mandarinky. No a co bychom to byli za Čechy, kdybychom si nenatrhali i do batohu. Večer se chystáme do postele, když k nám přijíždí policie. Pánové pár minut sedí v autě, takže se stíháme obléci a poklidit věci. Když zaklepou, mají na mobilu český text, že zde se nesmí spát v autě a odkazující nás na kousíček vzdálené místo pro karavany. Anglicky ani jeden neumí, takže vše je vyřízené v mžiku. Přesedáme tedy dopředu a vyrážíme směr parkáč, na kterém platíme 8 euro na den

Vylodění a prohlídka Barcelony - den 103.

A jsme tady v hlavním městě Španělska, v Barceloně. Na tomto místě nám začíná druhá část naší cesty za poznáváním těch nejhezčích koutů vybraných zemí. Vzhledem k pozdní době doplutí, volíme na přespání co možná nejbližší místo od přístavu. Naše osvědčená aplikace nám jedno takové nachází hned u pláže kousíček od letiště. Noc je celkem klidná, zato ráno kolem 6 hodiny začínají kousek od nás vzlétat dopravní letadla. Musím uznat, že takový rachot  jsem opravdu nečekal a chvíli jsem myslel, že stojíme uprostřed ranveje 🙂. Naštěstí do 8 h jich tolik nestartuje, a tak se dá ještě trošku pospat. Po pozdní snídani si jdu lehce zaběhat a Markét s Matesem vedle mě jedou na kolobrndách. Vzhledem k předchozí náročné noci  jedeme jen pár kilometrů po cyklostezce podél letiště, kouknout se na přistávající letadla. V jednom místě nám prolétají jen pár desítek metrů nad hlavou, velmi pěkná podívaná. Následující den máme naplánovanou prohlídku Barcelony, a tak ráno popojíždíme pár km a nasedáme na metro. Prvním navštíveným místem je stadion Nou Camp, který jsem si přál vidět nejvíce já. Další památkou je Gaudího Sagrada Família, na které jsou stále ještě jeřáby a už nevím, jestli něco rekonstruují, nebo už jsou zcela součástí této stavby 🙂. Poté se přesouváme pod vítězný oblouk, za kterým se nachází pěkný park. Když dojdeme na jeho konec, zastaví nás místní zoologická zahrada. Vstupné je celkem vysoké, něco přes 50 euro dohromady, ale všichni se tam moc chceme podívat. Zahrada je hezká a po celém areálu se prochází velké množství pávů, kteří vám zobou téměř z ruky. Navíc se nám zdá, že tady návštěvník má ke zvířatům nějak blíže. Ve výbězích a kotcích nemají moc slepých míst, takže ať je zvíře kdekoliv, tak ho dobře vidíte. Nejvíce nás zaujali obrovští hroši, vlci, nosorožec a obrovský gorilí samec. 

Po procházce zahradou nám do večera nezbývá mnoho času, a tak jdeme navštívit poslední zdejší památku a tou je Placa Espanya, neboli Španělské náměstí. Pak už mažeme na metro, abychom byli do tmy u auta. No a protože u letiště byl celkem hluk, ještě tentýž večer po večeři přejíždíme k dalšímu z větších měst, na okraj Tarragony.