Na Balkán: Bulharsko

19. září ( 68. den )

Návštěva pyramid i rozlehlého kláštera

Na poslední dny v Bulharsku jsme se přesunuli do dalšího národního parku, tentokrát s názvem Pirin. Cestou stavíme jen malý kousek před parkem. Projíždíme totiž kolem našeho dalšího cíle, kterým jsou Stobské pyramidy. Parkujeme na parkovišti, na kterém pobíhá skupinka toulavých psů. Dva psi, fenka a malé štěně vítají Samíka přátelsky. Ovšem jak jsme již zjistili, tito potulní pejsci jsou většinou plné blech, a tak se snažíme držet Sama od nich co možná nejdále. Navíc starý pes divné chrchlá, a proto se snažíme o to víc.

Úprk před smečkou psů

Ještě tentýž den se jdeme podívat na zdejší přírodní památku. Zhruba 3 kilometrová trasa vede podél pyramid až na vrchol svahu, ze které se sloupy tvoří. U vstupu nikdo není, a tak máme prohlídku zadarmo. Vracíme se až za tmy a rozhodujeme se přespat na tomto parkovišti ve společnosti psí smečky. To se zprvu jeví jako dobrý nápad, který však vrzy bere za své. Skupinka psů totiž štěkotem reaguje na sebemenší podnět a jejich štěkání se ozývá téměř neustále. Navíc, abychom je dobře slyšeli, pro jistotu si lehají hned vedle dodávky. Skoro nepřetržité ňafání vydržíme do půlnoci a pak musíme přejet do vedlejšího města, jinak bychom vůbec neusnuli. Jediný koho štěkot nebudí, je Matyáš, ten si klidně nerušeně spí. Druhý den ráno spíme do 10 hodin, abychom trochu dohnali probdělou noc.

Prohlídka Rilského monastýru

Po pozdní snídani už míříme na samý okraj parku, kde se nalézá další významná památka této země. Rilský monastýr je rozlehlý klášterní komplex ukrytý vysoko v horách NP Rila a zároveň je největším klášterem celého Bulharska. Vstup do nádvoří je zadarmo, jen musí oblečení návštěvníka zahalovat ramena a kolena. Pánské kraťasy nevadí, dámám jsou však sukně zakázány. Zpoplatněn je jen vstup do místního muzea. Rislký Monastýr byl založen poutníkem Ivanem Rilským, který pobýval v nedaleké jeskyni.

Dříve bylo zdejší místo domovem několik stovek mnichů, dnes jich zde přebývá jen několik. Volné pokoje jsou k dispozici jako nocležny pro kolemjdoucí turisty na svých cestách.

Pro následné dvě noci volíme velké parkoviště nedaleko kláštera a druhý den vyrážíme s Markét každý zvlášť na okolní vrcholky hor. Ten druhý zatím tráví čas s Matesem.

Milá návštěva z Čech

Odpoledne máme milou návštěvu ze severu Čech. Kolem dodávky totiž procházel pár, který si všiml naší SPZky. Markét v tu dobu běhá ještě po horách, a tak si s nimi dlouho dobu povídám jen já. Je milé si po měsíci a půl zase pokecat s někým od nás.

Následujícího rána po necelých 3 týdnech definitivně opouštíme Bulharsko a míříme do Severní Makedonie… 

14. září ( 63. den )

Dancing bears a národní park Rila

Na cestě do národního parku nás provází špatné počasí, a tak toho využíváme k doplnění zásob potravin, pitné vody a také praní prádla. Samoobslužnou prádelnu se nám bohužel nedaří najít, a proto dáváme prádlo do klasické prádelny. Po třech hodinách nám věci vracejí čisté, voňavé a složené. Cena je srovnatelná s těmi samoobslužnými.

Návštěva záchranné stanice

Cestou do hor míjíme ceduli s medvědím parkem a protože je stále ošklivo, jedeme se tam podívat. Podle recenzí na internetu se jedná o záchrannou stanici v blízkosti malé vesničky Belitsa. Když mi Markét cestou tam čte příběhy medvědů nacházející se v parku, je mi z toho smutno. Jedná se totiž o takzvané dancing bears, neboli tančící medvědy, kteří sloužili jako atrakce podél Černého moře. Jejich výcvik spočíval v umístění zvířete na rozpálené plechy za zvuků hudby. Medvěd pak z bolesti střídavě zvedal své tlapky, čímž napodoboval tanec. Po určité době týrání tímto způsobem pak postačilo pustit onu hudbu a zvíře ze vzpomínky na bolest automaticky zvedalo tlapky samo. Méně inteligentnímu obecenstvu to k pobavení postačilo. No a právě navzdory těmto ohavnostem se spojily dvě organizace, aby začaly proti této zvrácené zábavě bojovat. Zakládají park v Belitse, kde dnes žijí všichni tančící medvědi z Bulharska i dalších zemí Balkánu a několik jedinců ze soukromých zoologických zahrad.

Cesta z města

Poslední kilometry k parku jsou šílené, cesta vede do kopce po pískové cestě plné hlubokých výmolů. Nakonec se nám však daří dorazit do cíle a zaparkovat v blízkosti parku. Návštěva areálu je formou komentovaných prohlídek. Platíme tedy vstupné a jako jediní cizinci se vydáváme v malé skupince na prohlídku. Hned u prvního výběhu k nám přijde veliký medvěd, rychle si nás prohlíží a pak zase odchází. Průvodkyně je mladá slečna, hovořící velmi svižným tempem, bohužel to platí i v anglickém jazyce. Chrlí na nás mraky slovíček, a tak Markét stačí zachytit jen nejdůležitější informace. U téměř posledního výběhu se ptáme slečny, proč ten medvěd chodí stále sem a tam. No a prý to občas takhle má, když si vzpomene na svojí minulost, kdy byl týraný. Z celkových více jak 20 medvědů žijících v parku vidíme při prohlídce téměř polovinu z nich, zbytek je někde ukrytý ve svých rozlehlých výbězích, umístěných v horské zalesněné krajině.

Dvě tváře bulharských hor

Se smíšenými pocity opouštíme tuto stanici a míříme do bulharského Špindlerova Mlýna, tak lze totiž nazvat město na okraji NP Rila. Bansko je významné lyžařské středisko, které v zimě praská ve švech, v letních měsících to tu zase žije turistikou. Parkujeme na místě pro karavany u jedné restaurace a chystáme se na výlet. Ten bohužel vzhledem k vytrvalému dešti musíme odložit na druhý den. Ráno se počasí umoudřilo a my můžeme vyrazit pokusit se zdolat vrchol Vihren ve výšce 2 914 m.n.m., což by byl i náš letošní rekord. Cesta nahoru je dlouhá a náročná, ovšem větší potíže nám dělá sílící vítr. Čím více se blížíme vrcholu Vihrenu, tím silnější vichr je. Patrně hora dostala svůj název právem. Když už jsme jen malý kousek od vrcholu, dostaneme se na druhou stranu hory, kde se do nás vítr opře plnou silou. Samík nám málem začne na vodítku létat a Mates zase stojí na místě. A právě Maty nakonec zavelí k otočce. Neváháme ani sekundu a vracíme se zpět. Po pár minutách začne Matyáš plakat, že nevylezeme na vrchol. Chvilku ho utěšujeme a pokračujeme jinou cestou zpátky dolů.

No a jak už to v životě bývá, něco zlé je k něčemu dobré. Cesta, kterou se totiž vracíme, vede po úbočí hory s krásnými výhledy do dálek a úžasným reliéfem. Navíc si pro nás hory jako odměnu za nedosažený vrchol připravuje obrovské stádo horských kamzíků. Tyto terénní kozy se jeví velmi krotce a dovolují nám pár fotek a videí z malé vzdálenosti. Pozdě odpoledne se vracíme k autu unavení, ale s krásnými pocity uvnitř.

10. září ( 59. den )

Návštěva bulharských velkoměst

Včerejší potápění v průzračné vodě Černého moře v blízkosti útesů bylo jedním slovem nádhera. Dnes je bohužel moře poměrně rozbouřené, a tak v této příjemné činnosti nelze pokračovat. Opouštíme proto tohle bezvadné místo na koupání i kempování a míříme do bulharského města Varny.

Do centra na koloběžkách

Do centra města se nám příliš zajíždět nechce, a proto parkujeme poblíž rozlehlého parku táhnoucího se podél pobřeží. Parkem vede celkem slušná cyklostezka, a tak si s sebou bereme koloběžky, aby cesta rychleji ubíhala. Míjíme rozlehlé římské lázně, velmi pěknou stavbu státní opery i velkou fontánu s barevným doprovodem. Cestou zpátky si v uličce plné obchůdků dopřáváme sladké palačinky a pozdě večer opouštíme město hledat místo na přespání.

Zase spíme na útesech

To se nám daří najít jen několik kilometrů jižněji u antického města Nesebar, které rovněž patří na náš seznam cílů v této zemi. Parkujeme opět na útesech nad písečnou pláží mezi několika karavany a po západu sluníčka se chystáme do postele. Druhý den je obrovské vedro, a proto se hned po snídani jdeme vyvalit na pláž. Bohužel jak zjišťujeme, jedná se o pláž nudistickou. Chvilku váháme, zda se máme mezi naháče vmísit, ale pak vidíme spoustu zahalených osob, a tak pokračujeme. Poměrně silný vítr zvedá celkem velké vlny, a tak si dovádění v nich užíváme celý den.

Prohlídka jedinečného Nesebaru

Po snídaní následujícího dne vyrážíme na prohlídku starobylého města Nesebar, které je právem považováno za perlu Černého moře. Jeho návštěvu rozhodně všem doporučuji, neboť takové množství památek na jednom místě patrně dlouho neuvidíte. Malinké staré město čítá neuvěřitelných 40 kostelů a mnoho dalších historických staveb. Jeho kouzlo je tak silné, že se druhý den brzy ráno vracím, abych si ho mohl natočit na kameru bez všech těch turistů. V blízkosti tohoto turisticky vyhledávaného místa trávíme další den na pláži a pak se již kvůli doplnění vody a potravin přesouváme zase o kus dál.

Starověké město Nesebar je turisticky nejnavštěvovanější letovisko v celém Bulharsku a naleznete v něm nejvíce kostelů na počet obyvatel než kdekoliv jinde.

Do třetice zase město

Náš týden věnovaný zejména návštěvě měst uzavíráme prohlídkou Plovdivu, který se rovněž řadí mezi největší města země. Kromě hezkých historických památek a pěkného městského parku zde navštěvujeme i známý McDonald´s J. Je potřeba občas do sebe šoupnout i něco méně zdravého. Po lahodném obědě se ještě Markét rozhodla navštívit místního doktora, neboť zhruba před 14 dny jí do kotníku štípla nějaká potvora a na noze se jí objevil červený zvětšující se flek. U doktora dostala za 1 000 Kč injekci do zadku a pár léků navrch s tím, že se jedná o alergii patrně na komára. Vše musela zaplatit na místě hotově a následně výdaje doložit na pojišťovnu, která do několika dnů bez komplikací poslala peníze na náš účet.

Hurá zpátky do divočiny

No a jelikož už máme měst akorát, je potřeba vyrazit zase zpátky na čerstvý vzduch do přírody. Cestou do národního parku stavíme kousek za Plovdivem ve městečku Asenovgrad, kde se jdeme podívat na Asenovskou pevnost z 15. století. Jelikož je však už pozdě večer, vstup do ní je již zavřený a návštěvu pevnosti i procházku po okolí necháváme na druhý den. Pozdě odpoledne už nabíráme směr národní park Rila, kde se hodláme zase trochu fyzicky zničit.