Na Balkán: Rumunsko

3. září (51.den)

Konečně u moře a loučení s Rumunskem

Krátkým pobytem v NP Bucegi končí naše první část cestování po Rumunsku. Nyní už míříme k moři a to konkrétně do oblasti města Constanţa. Vzhledem k velikosti země mají místní obyvatelé přístup k moři jen z celkem malé části, zbytek totiž tvoří národní park.

V oblasti vulkánů

Ještě než se dostaneme na dosah písečných pláží, dlouhý přejezd si půlíme u malé vesnice Berca. Právě tady se nalézá významná geologická oblast. V okolí se totiž vyskytují tři oblasti bahenních sopek. Takzvané malé bahenní sopky a velké jsou od sebe vzdálené jen pár kilometrů. Ještě tentýž den tak platíme symbolické vstupné a jdeme se podívat do dvou zmiňovaných oblastí. Uvnitř se nachází spousta malých i větších vulkánů, ze kterých se z hloubky 3 000 metrů probublává na povrch bahno hnané zemním plynem. K našemu překvapení se na sopky může dokonce sahat a bez omezení se mezi nimi pohybovat. Z velmi zajímavého místa má samozřejmě největší radost Matyáš, pro kterého je vytékající bahno velmi zajímavou podívanou.

Noční boj o přežití

K přespání využíváme místní parkoviště v blízkosti sopek. Za nočního ticha tak můžeme slyšet slabý zvuk bublajícího bahna, ale také mraky komárů kolem celé naší síťky. K naší smůle si ty malé savé bestie nachází nějaký otvor v síťce okna a tak se z celé noci opět stává boj o přežití. Ráno zcela nevyspalí a poštípaní pokračujeme dál k moři.

Konečně u moře

Kolem poledne tak konečně přijíždíme do města Nâvodari, kde parkujeme u dlouhé písčité pláže a rychle spěcháme k vodě. Černé moře není průzračné, neboť písčité dno kalí vodu. Nicméně celkem silný vítr zvedá poměrně velké vlny, a tak trávíme celý den dováděním ve vodě. Celý následný týden jedeme podél rumunského pořeží a velmi horké dny využíváme převážně ke koupání. To bohužel v této zemí nepatří mezi nejkrásnější, a tak si musíme pečlivě vybírat místa k zastavení. Rovněž se setkáváme s místy, ze kterých si místní občané udělali karavanová a stanová městečka. Věřím, že velká většina v nich tu žije celoročně. Parkování se prakticky v celé zemi vůbec neřeší a dodávku můžete postavit vlastně všude.

U města Costinesti nedaleko Constanţy se nachází kousek od břehu vrak mrazírenské lodi, která tu v silné bouři roku 1968 ztroskotala. Lze k němu doplavat či dojet na padlleboardu a prohlédnout si ho z blízka.

Ahoj Rumunsko, zase někdy

Přesně po měsíci cestování opouštíme Rumunsko a hraničním přechodem u města Vama Veche se ocitáme v sousedním Bulharsku. Jelikož již druhý týden panují přes den velká vedra, hned za hranicemi tak míříme opět k vodě. Když dorazíme, nestačíme se divit, jen několik kilometrů jižněji a voda Černého moře je daleko čistější a hlavně bez řas, které byly v Rumunsku velmi rozšířené.

Bulharsko- zcela jiné moře

Několik dní je tak ve znamení užívání si sluníčka a koupání v moři. Zhruba po 30 kilometrech od hranic u městečka Tyulenovo se písečné pobřeží mění ve skalnaté s útesy a průzračnou vodou. Bujarý život pod vodou je tak příležitostí pro potápění a pozorování. Matyáš se už suprově naučil plavat i potápět, a tak trávíme dlouhé chvíle ve vodě s potápěčskými brýlemi. Jediný, kdo se do vln bojí, je Samík. Vodu si sice zamiloval, ale velké vlny jsou na jeho malé tělo příliš silné. A tak hranici jeho odvážnosti vždy tvoří první vlna. Pokračujeme dále na jih a užíváme si již krásné vody Černého moře.

29. srpen (46.den)

V kraji vládce temnot i krále lesů.

První zastávkou v tomto legendami opředeném kraji je skutečný domov vládce Vlada Ţepeşe, dle kterého místní tajemná legenda o hraběti Drákulovi vlastně vznikla. Ještě než se k dnes již zřícenině dostaneme, konečně cestou potkáváme jinou legendu Rumunska. Tou jsou místní medvědi, kteří čekají u silnice na nějaké ty dobroty od projíždějících. Je to zvláštní pocit vidět tuto šelmu jen několik metrů od vás a moci jí vidět ve svém přirozeném prostředí. Když se však nad tím člověk zamyslí, zase tak přirozené prostředí to není. Místo aby brázdil husté rumunské hvozdy a hledal či lovil nějakou tu potravu, stala se z něj místní atrakce pro turisty. Na první pohled fascinující podívaná tak po pár minutách dostává alespoň pro nás hořkou příchuť. Se zvláštními pocity pokračujeme dál a po pár kilometrech přijíždíme k již zmiňovanému sídlu slavného vladaře. Dnes z hradu zbyly jen ruiny, na kterých se však již několik let pracuje, což snad povede k obnově tohoto slavného místa. My se však díky pracím ke zřícenině nedostaneme, neboť je zavřená. Z dálky tak pořizujeme jen několik fotek a jedeme dál.

Muzeum krutého vladaře

Zhruba po 1,5 kilometru jízdy brzdíme u velmi hezky vypadajícího muzea hraběte Drákuly. Já s Matyášem platíme vstupné 30 lei na osobu a jdeme si ho prohlédnout. Celé muzeum je věnováno vladaři Vladovi Napichovači, jak zní jeho přízvisko, které dostal díky své krutosti. Jak se však dozvídáme z informačních tabulí, jeho rivalové na tom byli podobně a vlastně celá tato doba byla ve znamení válek a různých krutostí. Procházíme několik pater budovy, která je postavena do malého hradu i s několika věžičkami, ze kterých je hezký výhled na město i okolní husté lesy. Po krátké prohlídce opouštíme muzeum a pokračujeme v cestě.

Milá čtyřnohá společnost

Na přespání jsme si zvolili odlehlou louku mezi vesnicemi. Navečer k nám přichází toulavý pár pejsků, tentokrát fena se štěňátkem. Náš Sam je z fenky zcela unešený a musíme ho přivázat na vodítko, jinak by jí nedal pokoj. Jak už se stalo naším zvykem, oběma pejskům dáváme misku plnou granulí a několik psích dobrůtek od Samíka. Celou noc pak spí u našeho auta a na oplátku nám dělají takovou malou stráž. Ráno jim ještě dopřáváme pár granulí a pak už pokračujeme.

V nejnavštěvovanějším místě Rumunska

Třetí den v kraji hraběte navštěvujeme jeho nejslavnější místo. Tím je bezesporu hrad Bran ve stejnojmenném městě. Právě tuto stavbu si vybral spisovatel Bram Stoker pro svůj světoznámý román jako sídlo Drákuly. Parkujeme kousek před městem, protože jak dobře tušíme, centrum tohoto malého městečka bude zcela ucpané. Čím blíže jsme hradu, tím stoupá počet turistů. Chodníky lemuje nespočet stánků s různými suvenýry, oblečením a potravinami. Na každém rohu restaurace, kavárny a to vše na malém prostoru se silným provozem. Do hradu nakonec už ani nejdeme, neboť nemáme sil a chutě se dále prodírat davy turistů a rychle opouštíme tohle lidmi přeplněné místo. Na hrad se podíváme jen přes plot a posouváme se za město k NP parku Bucegi.

Díky slavné legendě je hrad Bran jednou z nejnavštěvovanějších památek v celém Rumunsku. Ročně ho navštíví na 800 000 návštěvníků.

Uprostřed domova medvěda hnědého

Před vstupem do parku je veliké opuštěné parkoviště, které se nám na tři dny stává naším útočištěm. Ještě tentýž den odpoledne se Markét rozhoduje vyrazit na túru na nedaleké vrcholky hor a neodradí ji ani pán, který upozorňuje na medvědy, kterých je v této oblasti mnoho. Já jdu zatím s Matyášem k řece, která teče podél parkoviště.

Druhý den si role měníme a já jsem ten, kdo ráno vyráží na dlouho túru do okolní přírody. Je to zvláštní pocit jít místy hustým porostem s vědomím všudypřítomných predátorů. Proto občas v nepřehledných úsecích ťuknu svými trekovými holemi o sebe, abych svoji přítomnost dal dostatečně najevo. Po téměř půldenním pochodu místními lesy a horami však ani já žádného medvěda nevidím, takže to asi nebude tak horké, jak se povídá. Nicméně oba s Markét se shodujeme na nádheře zdejší krajiny s několika přes 2000 metrů vysokými vrcholky. Vše navíc umocňuje téměř naprostá absence turistů, kteří tu téměř nejsou. Opuštěná místní krajina je fantastické místo na výlety a chvilky strávené uprostřed zapomenuté přírody.

Tak tedy končí naše cesta po tajemném kraji a nyní míříme k moři.

25. srpna  (42 den)

Návštěva národního parku i jízda po Transfagarašské magistrále

Jízda po nejkrásnější silnici světa

Ještě než se dostaneme na slavnou magistrálu, jedeme si na několik dní odskočit do národního parku Retezat. Jako místo na přespání volíme velmi odlehlé parkoviště, daleko od civilizace, kam vede jen nezpevněná cesta. V těsné blízkosti se však nachází kemp a restaurace, takže to taková samota zase není, navíc parkoviště je neustále plné místních turistů. Zahraniční návštěvníci v Rumunsku opravdu moc k vidění nejsou. Stále asi zdejší hory nejsou cizincům tak známé.

Nevolnost, výlet a zase nevolnost

Celá noc je pro mě ve znamení bolesti v žaludku a ráno se budím zcela nevyspalý a navíc mé klouby vypověděly službu. Celý den tak proležím jako mrtvola, zatímco Markét s Matyášem podnikají výlet na nedaleký malý vodopád.

Následujícího rána mi je už lépe, a tak vyrážíme na výlet do místních hor. V plánu je vrchol Peleaga ve výšce 2509 m.n.m a cestou nějaká ta horská jezírka. Procházíme krásnou krajinou a po několika hodinách se ocitáme unavení, ale zcela nadšení na vrcholu dvou a půl tisícové hory. Po odpočinku a několika fotečkách se vracíme zpátky, ale cestou dolů si začíná na bolesti žaludku stěžovat pro změnu Matyáš. O několik minut později už jde jeho obsah žaludku ven. Následuje velká slabost, která mu nedovolí pokračovat v chůzi, a tak ho musím vzít na záda a dolů pokračovat s ním. Z pohodového výletu se tak náhle stává pomalý a zcela vysilující sestup. Poslední kilometry mi s Matyášem už pomáhá i Markét, neboť má ramena už stávkují a kolena pod nárazy silně protestují. K autu se vracíme večer téměř za tmy zcela vyčerpaní.

Druhý den ráno je Matyáš jako rybička, ale pro změnu je špatně zase Markét. Kolečko jest dokonáno a jedním dnem nevolnosti si tak procházíme všichni J

Transfagarašská magistrála, to je centrum turistického ruchu

Po třech dnech se vracíme zpátky do civilizace a pádíme směr Transfagarašská magistrála. Po dvou hodinách jízdy u městečka Cartisoara začíná slavná silnice Drumul din, neboli cesta světa. O pár kilometrů později již stoupáme ikonickými serpentinami vzhůru krásnou přírodou. První zastávkou je 68 metrů vysoký kaskádový vodopád, ke kterému vede zhruba 30 minutová cesta pěšky. Okolo je všude plno stánků se suvenýry a různými potravinami. Po prohlídce vodopádu pokračujeme dále vzhůru k horskému průsmyku ve výšce 2042 m.n.m., kam po půl hodině dorážíme. Provoz je v průsmyku naprosto šílený, obě placená parkoviště jsou plná, a tak to rychle otáčíme a vracíme se o několik set metrů zpět na poloprázdné odpočívadlo. Nahoru se pak jdeme podívat již pešky.

Turistický ruch je tady enormní, na nevelkém prostoru vedle ledovcového jezera Bâlea je natěsnáno neskutečně mnoho stánků s nejrůznějším sortimentem. Motorkáři jako by si tady dali sraz snad z celé Evropy. Už je mi jasné, kde všichni zahraniční turisti jsou. Dáváme si místní jídlo ze stánku, ale většina jídel dělaných na grilu jsou značně spálená a slaná, takže jím jen já. Druhý den si objednáváme langoše, a ty musím uznat, jsou oproti našim úplně jiná liga. Jiné těsto a žádný omastek je vítaná změna.

Počasí nám tu nepřeje

Zdejší vysoko položené místo se chystáme využít na túru po okolních vrcholcích hor, ale počasí nám bohužel nepřeje. První den dost prší a druhý den je mlha, které halí do svého závoje naprosto všechno okolo. Navíc je vše doprovázeno celkem velkou zimou. Přes den se teploty uprostřed léta sotva dostávají nad 10 stupňů, a tak vyčkáváme na lepší počasí, které má snad přijít třetí den. K naší radosti se předpověď opravdu naplňuje, a tak po snídani rychle vyrážíme do průsmyku, odkud vede několik značených cest na okolní skály. Celý den tak trávíme na výletě po kopcích v úžasné krajině Fagarašského masivu.

Konečně sluníčko, tak hurá do hor

Další den se budíme do slunečné soboty, ale už od rána se zdejší provoz zmnohonásobil, a pokud jsem si myslel, že je tu již dost aut, o víkendu se místní magistrála stává doslova parkovištěm. Čekáme na večer a rychle opouštíme tuto nejkrásnější silnici světa, po které se projeli i slavní tvůrci seriálu Top Gear. Projíždíme tunel v průsmyku a po druhé straně magistrály jedeme zase pěkně dolů.

Transfagarašská magistrála dnes slouží jako obrovská turistická atrakce. Nicméně tato stavba v náročném terénu si vyžádala život na 400 dělníků, taková je tedy cena za mistrovské dílo, které původně sloužilo pro dopravu vytěženého dřeva.

Smutný osud krále lesa

Horskou krajinu brzy střídají úseky, jež lemují husté rumunské hvozdy s mnoha odpočívadly. U jednoho z nich bliká několik aut a na něco se dívají. Když zastavíme, konečně spatříme proslulé medvědy u silnice. Jeden z nich si zrovna pochutnává na velkém chlebu, který mu vyhodili z auta před námi. Po jeho snědení jde pomalu k nám a svým čumákem nasává okolní vzduch, zda v něm neucítí další dobrůtku. Je fascinující pozorovat tuto nádhernou šelmu lesa jen metr vzdálenou. Po delším pozorování se nás však zmocňuje pocit, že tady člověk něco zase pěkně zvoral. Z vrcholového predátora místní fauny jsme pomalu udělali žebráka loudícího podél silnice. Ještě více je to smutné, když o kousek dál potkáváme samici s malými medvíďaty. Pro ně bude tento životní styl naprosto zažitý a přirozený. Opouštíme tento nádherný kraj a pomalu vjíždíme do kraje dalšího vládce, tentokrát pána temnot Hraběte Drákuly………    

19. srpen (36. den)

Salina Turda: návštěva významné důlní oblasti

Do důlního města přijíždíme pozdě odpoledne, a tak parkujeme nedaleko dolu u solného jezírka. Těch je v této oblasti díky zdejším obrovským zásobám soli hned několik. Jako ideální místo na přespání to tu ovšem není, neboť početná hejna komárů najdou i tu nejmenší dírku v naší moskytiéře, a proto se z noci stává urputný boj s tímto otravným tvorem.

Hluboko pod zemí

Druhý den ráno nevyspalí a za velkého vedra se přesouváme k Salina Turda, jak z ní oficiální název tohoto nejzajímavějšího podzemí na světě vytvořeného člověkem. Za vstupné platíme 130 lei a pak už krátkým schodištěm klesáme do nitra země, ve kterém se nachází ty nejúžasnější obrazy, které jen dokázala matka příroda nakreslit.

Celý důl je tvořen z několika vytěžených prostor, z nichž ten největší dosahuje hloubky 120 metrů a na jeho dně je vytvořen zábavní park a přírodní jezírko. Můžete se tak za poplatek projet na lodičce nebo vyzkoušet ruské kolo. Ano to vše se sem vejde a ještě je tu spousta místa na jiné blbůstky, jako jsou pingpongové stoly či minigolf. Kromě děl vytvořených člověkem zde najdete i mistrovská díla vytvořená matkou zemi, jako jsou vysoko nad vámi visící stalaktity a solný vodopád. Z nádhery všude kolem vás bude lehce bolet za krkem. Na dno dolu vede panoramatický výtah nebo je k dispozici dřevěné schodiště s třinácti podlažími. Po zhruba dvouhodinové prohlídce se vracíme k autu a rychle mizíme z nehostinné a vyprahlé krajiny.

Jen pro zajímavost, v dole se již sůl netěží, ale stále se zde nacházejí zásoby soli, které by vydržely celé planetě na 60 let.

Zajímavá procházka ve stínu skal

Jedeme jen pár kilometrů a už opět zastavujeme, Markét totiž našla nedalekou soutěsku Cheile Turzii, ve které se budeme moci schovat před vražednými paprsky slunce. Kaňon byl vytvořen řekou Hâşdate a první polovina cesty vede podél této řeky mezi skalami a lesíkem. Vstup je zadarmo a tak tomu odpovídá i údržba chodníčků. Nejsou zde nebezpečné úseky, jen je vše staré a neudržované. I tak však soutěska nabízí zajímavou procházku ve stínu skal a bublající řeky. Druhá část cesty zpět už taková pohodička není, trasa totiž vede po vrcholcích strmých skal, kde jsou krásné výhledy, ale i zničující teplo. To nejhůře snáší náš nový cestovatel Sam a tak poslední kilometry se nese v náručí.

Takové tedy bylo velmi zajímavé zastavení v této důlní oblasti a teď už vyrážíme na slavnou Transfagarašskou magistrálu, která je pro změnu považována za nejhezčí silnici světa. To ale zase až příště.

14. srpen ( 31. Den )

Měsíc na cestách: Uprostřed divočiny

Tři dny strávené u vody stačily, abychom si zcela dobili naše tělesné baterie, a tak je čas zase někam vyrazit. Jen několik kilometrů od jezera se nachází NP Ceahlău, jehož hlavní doménou je stejnojmenný masiv.

Spaní uprostřed lesů národního parku

Jako výchozí bod volíme městečko Staţiunea Durău, kde se nachází vstup do parku. Za dospělou osobu platíme 10 Lei a za Matyáše 5. No a jelikož jsme si zjistili možnost stanování uprostřed lesů divoké přírody, bereme s sebou ještě spacáky a stan. Za nocování v parku platíme 15 Lei. Celkem nás to na naše vyjde zhruba 200 Kč, což je dobrá cena. Vyrážíme tedy s plnou polní 9 kilometrů vzhůru za krásného sluníčka. Cesta vede okolo kaskádovitého vodopádu až k horské chatě Cabana Dochia, kde nás již tradičně vítají toulaví psi. Jako ale většina psů v Rumunsku, jsou i tito velmi plaší a ani náš pes Samík je příliš nezajímá. Drží se kolem restaurace a loudí nějaké to jídlo. Okolní krajina je prostě úžasná a užíváme si nádherných výhledů a krásného počasí.

Probdělá, ale nádherná noc

Po pozdním obědě se jdeme podívat na naše stanové místečko, které je od chaty vzdálené zhruba jeden kilometr. Jedná se o ohraničené místo s rozpadlým plotem a posekanou trávou. V prostoru se nacházejí jídelní stoly s lavičkami a v rohu dvě dřevěné kadibudky.

Po postavení stanu s famózním výhledem na protilehlé kopce však zjišťujeme jednu zásadní chybičku. Matyáš nám nějak za ty tři roky povyrostl a ve třech se už do stanu bohužel nevejdeme. Beru tedy svůj spacák a připravuji si místo na trávě hned vedle stanu. Večer ještě hrajeme kostky a pak už usínáme za štěkotu psů, které je slyšet od chaty. Ze spánku toho moc není a tak se s Markét kocháme neskutečnou noční oblohou bez světelného smogu plnou hvězd. Právě tohle je jedna z těch chvil, proč cestování tak milujeme. Ten pocit naprosté svobody uprostřed krásné krajiny je prostě nadevše.

Druhý den šup dolů

Ráno se sice budíme nevyspalí, neboť psi dlouho štěkali, a když přestali, začala se z lesa zase nahlas ozývat liška. Za to díky tomu stíháme nádherný východ slunce nad protějším kopcem. Fotografie, které Markét stihne nafotit na svůj fotoaparát, jsou parádní.

Po snídani balíme věci a vydáváme se zpět. Cestou dolů odbočujeme na vrchol Toaca ve výšce 1 904 m.n.m., kam vede dlouhé kovové schodiště. Celkem 519 schůdků s plnými batohy na zádech dá pořádně zabrat. Navíc v některých pasážích je sklon schodiště takový, že musíme doslova lézt po čtyřech. Výhledy z vrcholku však za tu námahu stojí.

Další den dospáváme předchozí noc a po obědě se vydáváme na delší přejezd do města Turda, kde se nachází jeden z nejúžasnějších podzemních výtvorů člověka na světě.

8. srpen ( 27. den )

Opouštíme národní park a míříme dál

Po několika dnech strávených v národním parku Maramureş vyrážíme dále. Ve městě Vatra Dornei nakupujeme potraviny a míříme k vesničce Chiril. Odtud totiž vede 12 kilometrová cesta vzhůru k masivu Rarău, v jehož okolí se nachází několik krásných skalních útvarů v čele s Pietrele Doamnei.

Je pozdě odpoledne a tak vyrážíme jen na 3 kilometrový výlet po značené cestě, která vede skrze jmenovanou skálu. Trasa je plná přelézání velkých balvanů a krátkých lezeckých pasáží, dokonce se dá po řetězech vylézt až na úplný vrchol jedné z jeho věží. Nádherný výhled využíváme k natáčení a fotografování. Z cesty je Matyáš tak unešen, že ji druhý den musíme jít znovu. Tentokrát přidáváme i další trasu a trávíme tak celý den na výletě po okolních skalách.

Relax u jezera Izvorul Muntelui

Dny plných dešťových přeháněk jsou vystřídány parnými dny plných sluníčka, a tak logicky volíme odpočinkový program někde u vody. Několik kilometrů dál po cestě by se mělo nacházet největší vnitrozemské jezero celého Rumunska Izvorul Muntelui a tak míříme tam. 

Aplikace pro parkování nás přívádí na velkou travnatou plochu plnou stanů a karavanů. K našemu překvapení se zde neplatí žádné vstupné. Parkujeme dodávku a rychle běžíme schladit svá těla do vody jezera. Jako všude, i tady pobíhá několik toulavých psů, ale jsou velmi plachý a našeho Sama si moc nevšímají. Daleko horší komplikací je noční rámus, bohužel jsme trefili sobotu, a tak to tu žije do brzkých ranních hodin. Další den k nám přijíždějí snad první Češi, které jsem v této zemi vůbec viděl. Jedná se o pár z Brna s devítiletým synem. Matyáš má tak alespoň parťáka na blbnutí.    

Maďarsko jen rychle projet

Další navštívenou zemí letošní cesty mělo být Maďarsko, kde jsme měli v plánu dvě zastávky, ale vzhledem k doslova tragickým silnicím na severu země jsme se rozhodli tuto zemi jen projet. 

Návštěva národního parku.