Na Balkáně: Řecko

Thermopyly: místo zrození legendy i horkých pramenů

20. prosinec ( 160. den )

Včera skončilo období krásného počasí a předpověď pro tento týden hlásí hodně deště se zamračenou oblohou. Proto rychle spěcháme na další cíl naší cesty, neboť toto místo se bude pro nadcházející počasí velmi hodit.

Naším dalším bodem je totiž malé, ale zato světově proslulé městečko Thermopyly. Kromě místa zrození veliké legendy je zdejší oblast známá pro svůj horký termální pramen, ze kterého neustále stoupá kouř. Díky němu dostalo městečko svůj název Thermopyly, neboli horké brány.

Na rozlehlé pískové parkoviště přijíždíme lehce po poledni a již z dálky vidíme poměrně dost karavanů. Ty jen dokazují, jak je městečko populární. Pramen se táhne několik stovek metrů a tak zaparkovat v jeho těsné blízkosti není žádný problém. Nám se daří najít pěkné místo, z kterého to máme k pramenu jen dva metry. Rychle se převlékáme do plavek a jdeme okusit pověstný pramen. Jeho teplota je opravdu vysoká a dle laického odhadu bych jí tipoval kolem 35 stupňů. Vzhledem k venkovní teplotě je to však příjemná koupel.

Po stopách legendy

Následující uplakané dny tak trávíme většinou v horké lázni. Po třech dnech vytrvalého deště přichází den s polojasnou oblohou a tak ho využíváme k nahlédnutí do zdejší historie. Navštěvujeme pomníky, místa bitvy a nakonec nové muzeum. To je věnováno slavné bitvě Řeků s Peršany, ze které se zrodila ještě slavnější legenda v podobě krále Leonidase. Ten je nejen pro Řeky symbolem odvahy a statečnosti.

Osamocené štěňátko

Pátý den přichází pro naše cestování zásadní změna. Toulaví psi a štěňata po zdejším parkovišti nejsou ničím výjimečným. Avšak jedno velmi malé štěně je zde zcela opuštěné a jeho vytrvalý nářek je slyšet kolem. Markét s Matyášem se jdou na malého psíka podívat a zjišťují, že je tu opravdu sám a navíc má nemocné uši. Ty mu musely být před nedlouho dobou ustřiženy a on do nich patrně chytil silnou infekci. Dle našeho odhadu mu mohou být cca dva měsíce. Rozhodujeme si ho po dobu naší přítomnosti ponechat a zajistit mu alespoň neustálý příjem potravy. Pak bychom se zkusili místních zeptat, zda neví, kam ho vrátit, či předat do nějakého útulku.

Kromě pejska tu potkáváme také český pár z Prahy, který tu rovněž tráví deštivé dny. Když vidí malého psa, ukazují nám kočičku, kterou si na svých cestách po Řecku adoptovali a vysvětlují nám případně potřebná opatření pro vývoz zvířete ze země.

Jak už asi každý tuší, nakonec z Thermopyl odjíždíme početnější o jednoho člena rodiny.

Bájné pohoří Olymp

15. prosinec ( 155. den )

Z kraje mnichů jsme se přesunuli do kraje řeckých Bohů k bájnému pohoří Olymp. Ještě než se však vydáme do samotného srdce hor, cestou zastavujeme v malém městečku s názvem Dion. V jeho centru se totiž nalézá jedno z významných archeologických nalezišť země. Rozsáhlý park vykopávek je plný zbytků historických staveb a velké prostranství zeleně nabízí pojmout prohlídku jako pěkný výlet.

Po několikahodinové prohlídce už definitivně nabíráme směr pohoří Olymp. Od města Litochoro vede do národního parku jedna z mála cest, po které se dostanete až do výšky 1100 m.n.m. Zde se nalézá parkoviště s pěknou restaurací. Bohužel ta je v tuto dobu již zavřená, ale zase parkoviště má mnoho volných míst. Nejvyšší horou pohoří je hora Mytikas dosahující téměř 3 000 m.n.m, na níž vede značená turistická trasa. Cesta je náročná, a tak se na vrchol vydáváme bez Matyáše, s Markét každý zvlášť.

Nad mraky

První den vyrážím já za polojasné oblohy. Čím však stoupám vzhůru, tím se obloha zcela zatahuje a za pár chvil začíná dokonce slabě pršet. Pár kilometrů od vrcholu se přidává k dešti i hustá mlha a viditelnost je jen několik metrů. Začínám být zklamaný, protože jsem se na tenhle výlet velmi těšil, ale za takového počasí neuvidím na vrcholku vůbec nic. Když už se smiřuju s nejhorším, bájný Olymp se nade mnou slituje a ze zcela tmavé oblohy těsně pod vrcholem se začne prodírat sluníčko.

O kousek výš se stane něco ojedinělého. Ve výšce zhruba 2500 m.n.m totiž vystoupám nad mraky, ze kterých vykukuje jen ta nejvyšší část pohoří a nad nimi zcela modrá obloha zalitá sluníčkem. Je to neskutečný pohled, který se mockrát nevidí. Špičky hor se doslova koupou v hustém oceánu bílých mraků a člověk jen žasne nad tou nádherou. Nahoře sedím téměř hodinku a nemohu se pohledem nabažit. Tohle je jeden z těch důvodů, proč člověk cestuje a chodí do hor. Markét si zatím s Matyášem udělali krátký výlet k nedalekému velmi hezkému vodopádu.

Druhý den po návratu Markéty z výletu opouštíme tohle krásné místo. Zůstali bychom déle, ale v noci je v této nadmořské výšce již docela zima.

Meteora: v kraji létajících klášterů

10. prosinec ( 150. den )

Kdybych měl uvést největší památky celého Řecka, slavná Meteora by mezi ně rozhodně patřila. A co že to vlastně je? Pro ty, co nemají tušení, se jedná o dvě desítky klášterů postavených na zdejších slepencových skalních věžích s obrovskou historií. Dnes jich je v provozu jen několik a veřejnosti přístupných ještě méně. Postaveny byly mnichy na dříve těžko dostupných místech a všechen materiál byl těžkým terénem vynošen na zádech těchto služebníků božích.

Venku září sluníčko a my se kolem 9. hodiny budíme do krásného dne a hned ze dveří dodávky vidíme vysoko na protější skále první z mnoha klášterů. Pohled je to opravdu nevšední, neboť historická stavba zabírá téměř celou horní plochu skály a nechce se ani věřit, že tam nahoru vede nějaká cestička. Po snídani balíme malý batoh a vyrážíme na prohlídku.

Z městečka je to nahoru zhruba 3 kilometry těžkým terénem, ale jak později zjišťujeme, z druhé strany vede pěkná a široká asfaltka. I když je dávno po hlavní turistické sezóně, kolem poledne jsou všechna parkoviště i kraje vozovky plné autobusů a osobáků. Návštěvnost této lokality je opravdu extrémní, ale není se čemu divit, Meteora je opravdu unikátní místo.

První z klášterů, který se chystáme navštívit, je ten zcela určen ženskému pohlaví a neodradí nás ani velká fronta u vstupu. Vnitřek kláštera je velmi čistě udržovaný s krásnou architekturou. O výhledech není asi ani třeba mluvit. V malém krámku se suvenýry jich pár kupujeme a pak už spěcháme ven. O kus dál stojí pro změnu ten mužský klášter, a tak aby to bylo fér, jdeme se podívat i do něho. V klášteře se můžete podívat na dobové video, kde se dozvíte něco z historie stavby těchto jedinečných budov, ale také spatříte vystavené cennosti v podobě rouch, vzácných knih, obrazů atd. Navíc celé okolí je protkáno několika turistickými trasami, a tak celou prohlídku lze pojmout jako pěkný výlet.

Návštěva servisu

Po dvou dnech opouštíme tohle silně duchovní místo a míříme zase k moři do města Leptokaria. V něm totiž budeme muset vyřešit další nadcházející závadu na naší dodávce. Před pár dny se rozsvítila kontrolka brzd a zvuk při brždění dává najevo, že je čas vyměnit brzdové destičky. Pokusíme se najít nějaký místní servis a nějak se s nimi domluvit.

Druhý den vyrážíme na obhlídku městečka a k naší spokojenosti kromě Lidlu nacházíme i zdejší autoservis. Po nákupu potravin v uvedeném supermarketu míříme za majitelem opravny. K našemu dalšímu překvapení umí pán v montérkách naprosto skvěle anglicky a domluva s ním je tak velmi snadná. Ovšem jak jsem předpokládal i v Řecku mají automechanici práce nad hlavu. Nicméně nás čas netlačí a jsme schopni na opravu počkat klidně i několik dní. To ovšem pán neví a objednává nás ještě na tentýž den na 13. hodinu. Následující oprava je za půl hodinky hotová a my odjíždíme s novými destičkami zase o kus dál.

Konečně v Řecku

5. prosinec ( 145. den )

Ještě než jsme včera přejeli hranice Albánie, těsně před nimi nám došel v bombě plyn. Naštěstí hned na první větší čerpací stanici byla možnost ji znovu doplnit. Patálie z minulého cestování po Španělsku se tak neopakovala a s plynovými lahvemi tu nejsou sebemenší problémy.

Dnes se už však probouzíme v nové zemi Řecku, na které jsme se moc těšili. Nevím přesně z jakého důvodu, ale zvláště Matyáš o této zemi hodně mluvil. Řecko je proslulé zejména čistým mořem, krásnými plážemi a prostě takovou idylickou zemí pro týdenní odpočinkovou dovolenou. Ale co zbytek země? Například řecké pohoří, to málokdo zná a tak první kroky v nové zemi směřují do NP Vikos-Aoos.

Celkový plán cestování po Řecku je prostý, nejprve navštívit sever země a pak pokračovat na jih. Přeci jen je zima už na spadnutí a v horách bude chladno.

V národním parku

Jako výchozí bod pro výlety do parku volíme plácek u neudržovaného fotbalového hřiště v malém horském městečku s úžasnými výhledy na krásné pohoří. Netrvá dlouho a na opuštěné místo k nám přichází celkem početná skupinka místních pejsků. Vše jsou větší plemena, ale působí velmi plachým dojmem. Po chvilce si lehají několik metrů od naší dodávky a sledují, zda nedostanou něco k snědku. Našeho Samíka si téměř nevšímají, ba dokonce vypadají, že z něj mají respekt.

Poprvé v řeckých horách

Druhý den po snídani vyráží Markéta na túru do okolních hor a já s Matesem podnikáme jen kraťounký výlet po okolí. Pozdě odpoledne se pak Markét vrací a v nohách má neskutečných 31 kilometrů těžkým terénem. Cesta byla prý náročná, ale místní horská krajina nádherná.

Čtyřnohá kamarádka

Druhý den si role obracíme a jsem to pro změnu já, kdo brzy ráno vyráží vzhůru. Zhruba po 15 kilometrech narážím ve zcela opuštěné krajině na velkou fenku. Když kolem ní probíhám, radostně mi skáče na nohu a div mně neporazí. Po chvilce mazlení vybíhám dále, ale k mému překvapení mě fenka sleduje. To jí vydrží dalších 15 kilometrů až k našemu autu. Z jejího výkonu jsem zaskočen, neboť nevypadala jako příliš zdatný vytrvalec. Za svůj výkon dostává plnou misku Samových granulí a po další dva dny nám dělá velmi milou společnost. Je to neskutečně mazlivý pes a loučení s ní je celkem smutný okamžik.

Když dalšího rána odjíždíme, fenka se za námi smutně otáčí. Napadá mě, jaký zde asi mají pejsci život?

Myslím si, že zrovna tady parádní. Jsou naprosto svobodní uprostřed nádherné horské přírody s neomezeným pohybem. Většina z nás by jim mohla v tomto směru závidět. Navíc na vesnicích se místní obyvatelé o tyto pejsky celkem starají a vždy jim dají něco k snědku. To dokazují pěkná těla těchto čtyřnohých tuláků. S tímto pocitem opouštíme tento krásný národní park a míříme do domova řeckých Bohů.