Cesta Evropou

24.06.2020

Den 1.
Konečně je to tu.......11.7.2020 kolem poledne vyrážíme na naší první dlouhou společnou cestu. Náš cíl je Rakousko, Švýcarsko, Francie, Španělsko a zpět přes Franci, Belgii, Německo domů. Předběžná délka trasy je něco přes 6000 km se 40 zastávkami na nejhezčích místech těchto zemí a na vše máme 42 dní 😊. Naše první zastávka je zámek Konopiště, kde se nám nejvíce líbí ta spousta zajímavých zvířátek jako je medvěd, daněk, páv a draví ptáci, které si můžete dát na ruku, pohladit a vyfotit se s nimi. Matýskovi dáváme na ruku malého puštíka a je nadšený.
Dnešním cílem však je Šumava, kde přespáváme u cesty poblíž Kvildy s úžasným výhledem do krajiny.

Složení naší posádky

První noc

Zámek Konopiště

Den 2.

Budíček v 8:15 a po dobré snídani vyrážíme směr Rakousko, konkrétně město Oberndorf. Tam navštěvujeme místní muzeum Josefa Mohra a snažíme se zjistit, zda to není náhodou náš dávný příbuzný. Bohužel se nám se správkyní muzea nedaří domluvit a tak se dál můžeme jen domnívat. Okolí muzea je opravdu krásné a dýchne na vás ta dávná atmosféra, ve které tento slavný kněz a skladatel textu k písni Tichá noc žil.

Náš další cíl je jezero Mondsee, kde budeme i nocovat. Po super koupání v překvapivě teplé vodě a po malé procházce kufrujeme u jednoho z mnoha místních kempů. Výhled je fantastický...

Den 3.
Na třetí den jsme si naplánovali první 19ti km výstup na vrchol Schafberg 1783 m.n.m. Nejvíc nás překvapil Maty, který vyrazil hned zvesela a rychle, přestože se šlo od začátku pořád do kopce. Mysleli jsme, že to dlouho nevydrží, ale zvládl to 4,5 km a ještě nám u toho dělal vůdce 😲 Musel jít neustále první a ani nám nedovolil pauzu na pití, abychom se nezdržovali😀Pak už se teda střídavě nosil v krosně. Jinak cesta náročná, ale krásná a výhledy nádherné. My prostě milujeme hory.

Jako odměnu za náročný výstup máme koupání v teplé a průzračné vodě jezera Wolfgangsee.

Den 4.

Tento den si volíme odpočinkový vzhledem k včerejšímu náročnému výstupu. Hned ráno po snídani vyjíždíme k jezeru Wolfgangsee, kde se celé dopoledne koupeme. Voda je krásně průzračná a hlavně teploučká. Jen přístup k vodě je po kamenech a tak člověk musí dávat pozor, zvlášť když máte sebou mrňouse.

Odpoledne se vydáváme na přejezd k dalšímu jezeru Hallstätter See. Zde volíme placené parkování pro obytné vozy za 12 euro na den. Placené je jen místo, ale dají se využít záchody a sprchy u nedaleké restaurace. Bohužel ve sprchách, jak později zjišťujeme teče jen studená voda 😨. Pár metrů od našeho parkování je krásné místo u vody s velkým dětským hřištěm, beach volejbalem a beach fotbálkem. Tam tedy trávíme zbytek dne a plánujeme výstup na další den.

Den 5.

Budíček je v 7:30, abychom vyrazili brzy. Víme, že je to tůra na celý den a chceme dorazit zpět v rozumnou dobu. Náš dnešní cíl je vrchol Krippenstein 2108 m.n.m. Matyáš vyráží ráno opět s dobrou náladou a rychlým tempem. Asi se mu hory taky líbí a hlavně se těší na vrchol, že si bude moct dát perníček 😀. Oproti minulému výletu nám tentokrát prší a na vrcholu nás zastihla i bouřka, která nahoře vypadá děsivě, ale naštěstí se dá schovat v restauraci. Takže nakonec dobrý a opět si můžeme užívat výhledy👍😀 Vřele doporučuji, dá se nahoru vyjet i lanovkou😉.

Den 6.

Tento den máme v plánu zase trošku ubrat z tempa a jedeme se podívat na turisticky velmi oblíbenou Lichtenštejnskou soutěsku. Parkujeme u dětského hřiště vzdáleného asi 3 km od soutěsky. Na místo dorážíme kolem 10h a už z dálky vidíme pořádnou frontu u kasy. Já začínám váhat, ale Markétka jde čekat rovnou do fronty. U kasy platíme 10 euro za dospělého a 5 eur za Matyáše. Za něj jsme ale platit nemuseli, jak později zjišťujeme 🙄. Okruh má asi 2 km a je to nádhera, škoda jen toho velkého množství lidí.

Den 7.

Sedmý den se probouzíme na parkovišti vedle burácející řeky, do které o kousek dál padá Krimmelský vodopád, jeden z největších v Evropě. V noci neustále pršelo a ráno se nic nemění ☹️. Oblékáme si pláštěnky a vyrážíme vzhůru k vodopádu. Cesta jde prudce nahoru a po pár kilometrech to už je pěkná stěna. Každou chvilku je odbočka z cesty na vyhlídkové místo na mohutný vodopád. Matyáš ujde 4 km a zbytek je už na mě, abych se s ním v krosně dovalil nahoru. Tam se rozhodujeme, že toho máme málo a tak si okruh protáhneme o pár km ke krásné chatičce uprostřed horského údolí. Uvnitř se zahříváme polévkou a kakaem se šlehačkou. Dolů se vracíme za neustálého deště druhou stranou, krásnou, ale už technicky náročnou stezkou. Nakonec je z toho krásných 15 km 😊.

Den 8.

Po lehčím dni si tento den opět volíme výstup na jeden z nádherných vrcholků rakouských Alp. Tentokrát máme dvě varianty, a to menší vrchol Arbiskogel 2048 m.n.m a vyšší Kirchspitze 2312 m.n.m. V plánu je nejprve menší vrchol a když zbydou síly, tak i ten vyšší. Samozřejmě, že nakonec pořadí měníme a jdeme přímo na vyšší horu. Ráno to vypadá na pěkný slunečný den, ale v průběhu dne se začíná obloha zatahovat a přecházet do deště. Na vrcholu hory už pěkně prší, obzory zakrývá mlha a je tam poměrně velká zima. Matyáš je dnes nějak naladěn podle počasí. Jak je ráno hodný, tak s horšícím se počasím se horší i jeho nálada. Ani jeho oblíbený perníček nepomohl🙄 Takže nevím, kdo nám vlastně dal dnes více zabrat, zda Mates, nebo kopec.😀

Den 9.

Dnešní den začíná krásně, venku totiž svítí sluníčko a je pěkně teploučko. Den jako stvořený pro odpočinek u vody. Jedeme se proto podívat do městečka Buchau u jezera Achensee. Bohužel zde to není vhodné pro koupání a tak popojíždíme dále. Nakonec stavíme zhruba v polovině jezera na velkém parkovišti. Voda, jak zjišťujeme, je průzračná, ale brutálně studená. Nakonec do vody vlezu pouze já a vedle nás užvaněný Němec. Mates se slovy ,,Dyť je to studený,, si opláchne pouze pantofle. I tak na kamínkové pláži trávíme několik hodin. Po příchodu do auta zjišťujeme, že se nám nějak kupí špinavé prádlo a tak se Markétka rozhodne něco vyprat. Mezi dodávku a stromky natahuji šňůrku, aby bylo kde prádlo usušit. Naše důmyslné sušení však ukončí securitačka, která nás upozorní, že ,,Camping no,,. Sušárnu tedy balíme, mokré věci rozvěsíme v autě a na noc předjíždíme na jiné místo.

Den 10.
Jak už je naším zvykem, po odpočinku přichází nějaká ta práce v podobě pořádného výšlapu. V mapě nacházíme nejbližší vrchol a tím je Narrenkogel ve výšce 2300 m.n.m. Počasí nám přeje a na cestu nám svítí sluníčko. Vrcholu dosahujeme celkem v pohodě a se silami v záloze. Když tak sedíme a svačíme při krásném výhledu do dálek, náhle nás zaujme vedlejší vrchol , který neni daleko. Navíc, když Maty řekne, že se mu líbí ten křížek na vrcholku, je rozhodnuto... pokračujeme 💪. Cesta mezi vrcholky je příjemná, vede téměř po rovince a Mates si vesele poskakuje. Taky nezapomene utrhnout pár kytiček pro maminku k svátku. Ten už má Markétka tento týden asi potřetí 😊. Závěr kopce je sice dost náročný, ale vidina našeho výškového rekordu nám dodává sil. Na vrcholu si dáváme poslední sušenky, zapisujeme se do knihy a pádíme dolů. Kousek od místa, kde parkujeme, se nacházejí vodopády Stuibenfall. Jdeme se tedy ještě kouknout i tam. Kolem celých vodopádů vedou lávky a schodiště, které umožňují krásné výhledy. Na závěr dne si při zpáteční cestě dáváme v restauraci nějaké dobré jídlo a k tomu i zmrzlinový pohár. Náročný, ale krásný den.....😊

Den 11.

Včerejší den byl poslední v Rakousku. To se nám moc líbilo, především hory a průzračná jezera. Co se týče cestování v dodávce, najde se tu spousta míst k přenocování, hlavně u silnic, ale i jezer. Jezdili jsme mimo placené dálnice, což nás zavedlo k několika nádherným místům, které jsme neměli vůbec v plánu. Také jsme si vyzkoušeli pár výjezdů do horských sedel, při kterých se dodávka (i já) docela zapotila. Nyní jsme už ve Švýcarsku, v městečku Daalas 😀, Bobyho jsme však nepotkali. Dnešní den plánujeme menší vystup na Wildkirchli, kde se nachází jeskynní kaple. Těsně pod vrcholem Maty usíná v krosně a nahoře uz tvrdě spí. Do kaple kolem skály vede lávka, která je dost vysoko 😟, a tak se vymlouvám na spícího Matyho a dovnitř jde pouze Markétka. Cestou dolů narážíme na jezírko Seealpsee a jak už název napovídá, jeho voda je ledová. Nakonec do vody nevlezu ani já, i když se hecuji vedlejší skupinkou lidí, kteří se tu koupají i s lehátky jako u moře. První den byl ve Švýcarsku povedený.

Den 12.
Ráno se budíme na odlehlém parkovišti a po krátké snídani se vydáváme na cestu. Když se však chceme rozjet, vyskočí řazení a nejde zařadit žádná rychlost. První, co mě napadne, je, že prasklo lanko od řadící páky. To je totální konec, jsme ve Švýcarsku a auto je nepojízdné. Je mi z toho špatně...... Kouknu na Markétku a její klid mě trošku uklidní. Co teďka????🤢 No nic, já totální antitalent na auta se jdu podívat do motoru, do kterého jinak lezu, jen když se mi rozsvítí kontrolka oleje. Chvilku tam tak šmátrám a pak řeknu Markétce, ať pohne řadící pákou. V dolní části uvidím táhlo, které se pohybuje, to bude ono.😲 Když se k němu dostanu, zjistím, že není přetržené,ale pouze vyskočilo z nějakého držáku. Po chvilce najdu protikus, do kterého by šel zastrčit... šup a je tam. Že bych to opravil? Jdu do auta, nastrartuji a pic, za jedna, za dva a jedeme.😀😀. Zázraky se dějí...

Dneska musíme dát lehčí den, abychom Matýskovi tu dovolenou neznechutili a taky měl čas si zablbnout. Volíme jak jinak než jezero, je celkem vedro, takže se to nabízí. Po několika kilometrech stavíme u Klöntalersee, voda je průzračná a hlavně celkem teplá. Teda jak pro koho, Markétka ani Mates do vody nevlezou a tak to zase zbývá na mě. Večer se pak vydáváme na přejezd horským sedlem, kde budeme hledat něco na přespání. Švýcarsko je úplný opak Rakouska, všechna parkoviště podél cest jsou placená a ještě je na nich zákaz přespání. Kempy se pohybují kolem 30 - 40 eur na noc, což je raketa. Navíc nám zde nefunguje aplikace Park4night, takže hledáme každý den za jízdy. Nakonec nacházíme jedno krásné místo u silnice s výhledem na hory. Po infarktovém ránu celkem hezký den.

Den 13.
Na dnešní den si plánujeme výlet v dosahu našeho parkování, což je protilehlý vrchol. V plánu máme se co nejvýše přiblížit vrcholu Gemsfairenstock ve výšce téměř 3000 m.n.m. Dojdeme až do výšky zhruba 2300 m a zastavuje nás výstražná cedule s francouzským nápisem, kterému sice nerozumíme, ale podle panáčka lezoucího po skále s lanem, usuzujeme, že to asi nebude nic pro nás. Poprvé tedy měníme plány a točíme to na menší vrchol Chamerstock. Společnost nám dělá stádo oveček, které chvilku vypadají, že mají na dnešek stejný výlet. Nakonec se zastavují u malého vodopádu a dávají si osvěžení. Dále cesta vede zvolna po hraně hory až k vrcholku, tam se pro změnu musíme zase dostávat přes stáda krav, která leží přímo na cestách. Na vrcholku dojídáme poslední zbytky dobrot a už mažeme dolů. Dnes nás čeká další přejezd k dalšímu místu k přespání. To nakonec nalézáme na odpočívadle u Luzernského jezera. Dorážíme tam sice až kolem 20h, ale ani to nás neodradí od procházky k vodě. Ta je překvapivě teploučká a tak se nakonec koupeme všichni tři. Na zítra máme v plánu tu den zůstat a využít této příjemné vody.

Den 14.
Náš včerejší plán, že dnešní den strávíme zde u vody, vzal brzy za své. Celou noc pršelo a dnes to není jiné. Děláme tedy rychlou poradu u našeho stolu a rozhodujeme se pokračovat do dalšího bodu našeho putování a tím je soutěska Aaereschlucht. Jedná se o hodně oblíbené místo a tak dav lidí bude opět na pořadu dne. U kasy platíme vstupné a jdeme dovnitř. Schodiště začíná v obrovské výšce nad vodou a tentokrát vede celé podél skály. Výhledy jsou nádherné, ale já si to moc neužívám, neb se peru s tou výškou a hlavně s velkým množstvím lidí v protisměru. Lávka není moc široká a tak vyhnutí provádíte nalepením se na zábradlí 😲. Já končím ve 2/3 a dál už jde jen Markétka s Matýskem. Ti si to užívají až do konce, protože je tam spousta tunelů a také dva malé vodopády. I přes velké množství lidí stojí návštěva této soutěsky opravdu za to. Pokud se tedy nebojíte výšek😁 Odpoledne přejíždíme k jezeru Brienzersee, kde chceme strávit zbytek dne a najít místo na přespání. Protože je však na všech parkovištích zákaz stání přes noc, neustále prší a toho hledání místa ve Švýcarsku už máme taky dost, naplánujeme večerní přejezd do Francie. Vyrážíme kolem 21h a v zemi galského kohouta jsme lehce po půlnoci.

Den 15.
Jelikož jsme do Francie dorazili až v noci kolem jedné, ráno jsme si chtěli trochu přispat. Kolem 9h nás ovšem začala budit auta přijíždějící na parkoviště. Tento den nás po předchozím propršeném dni čekalo sluníčko a teplota kolem 20 stupňů. Prostě ideální počasí na nějakou tu túru. Jako výlet dnes volíme výšlap na sedlo Col de la Terrasse (2645 m.n.m.), kde to podle mapy vypadá na krásný výhled, bod se totiž nachází na hranici Švýcarska a Francie. Je příjemné počasí a tak nám cesta rychle utíká. Zastavujeme se až tak zhruba kilometr od cíle. Důvodem je stráň celá pod sněhem. Nyní už chápu těch pár chlápků s cepínem 😀. Rozhodujeme se to zkusit a uvidíme. Markétka traverzuje zhruba v polovině svahu a já s Matesem v krosně jdeme raději trochu níž. Když svah přejdeme na druhou stranu na kamení, shodujeme se, že to nic nebylo. To ovšem netušíme, že to horší nás teprve čeká. Svah s kamením se totiž brutálně zvedá. Po pár metrech to chci otočit. Jsem sice naštvaný, že nedojdu k cíli, ale mám na zádech mrňouse a do žádného rizika nepůjdu. Když už se otáčím, všimnu si pár důchodců, co jdou dolů malým proužkem trávy. Zkusím tedy jít na tuhle cestičku a zjišťuji, že tudy to půjde. Je to sice neskutečná dřina s 12 kily na zádech, ale bez rizika. Těch pár metrů jdeme snad půl hodinky, ale ten výhled stojí za to. Sedíme tam a koukáme na všechny strany s pusou otevřenou. Pro mě je to nejkrásnější pohled v životě. Na jedné straně Švýcarské Alpy a na té druhé ty Francouzské......😲😲Po dvaceti minutách už musíme jít dolů, cesta nahoru nám zabrala 5 hodin a u auta chceme být do tmy. Dolů nás čeká spousta sněhu a horská jezírka. No a nakonec řetězový sestup. Na tenhle den budeme dlouho vzpomínat...😍

Den 17.

Včerejší den jsme strávili v příjemném kempu v těsné blízkosti mohutný hor. Věnovali jsme se Matyášovi, vyprali plnou pračku prádla a také se konečně vysprchovali teplou vodou. Dneska máme v plánu poslední výstup v Alpách, večer už totiž miříme na jih Francie. Cílem výletu je vyhlídka, ze které by měl být vidět Mont Blanc. Dole jezdí krátká lanovka a tak Markét a Maty nasedají. Já si to zatím svižným tempem vyjdu po svých. Jízda se mladému moc líbila a pořád o ní pak mluvil. Cesta nejprve vede lesem, ale pak se jde podél ledovce, na který jsou krásné výhledy. Dojdeme až kilometr od vyhlídky, kde zastavujeme, zbytek už vypadá dost nebezpečně. Nahoru jdu jen já, protože bych se asi zbláznil opustit toto pohoří a nevidět tu nej horu. Vyhlídka končí přesně pod mohutným ledovcem a nahoře vykukuje malá špička Mont Blancu, ale i to mi stačí. Dolů už to běžím, abych co nejdříve dohnal Markét s Matym, kteří šli zatím napřed. U auta jsme zhruba za 3 hoďky a vyrážíme směr Grenoble. Výstup a sestup nám zabral něco přes 8 hodin.

Den 18.

Po včerejším večerním 170 km přejezdu jsme kolem půlnoci zastavili na parkovišti hned vedle vchodu na pláž u jezera. Místo je ideální, ale když vylezeme z auta, zjistíme, že před silnicí se pasou krávy a pár z nich má zvon na krku. Po dohodě zůstáváme na místě a riskujeme tak, že nás tato líbezná melodie nenechá usnout. Naštěstí i krávy jsou asi unavené a zvonek je slyšet jen občas a my usínáme. Ráno mě probudí lehké zakymácení dodávky. Odhrnu roletu, abych se podíval, který nešika neumí parkovat a nestačím se divit. To musím vzbudit Matyáše, aby i on viděl, kdo do nás šťouchá. Stádo krav prorazilo ohradník a šlo nám očichávat auto. Přes zatmavené sklo nás nevidí a tak jim koukáme přímo do očí. Zajímavý budíček 😀😀😀😀. Po snídani vyrážíme k vodě, u které jsme 4 hodiny, déle už to nejde, neboť je neskutečné horko. Na slunci je 34 stupňů, oproti včerejšku v horách obrovský rozdíl. V dodávce na sebe koukáme jak vařená kolena v hrnci. Mrknu na net a předpověď na další dny je 33, 34, 36.....😵😵. Navečer přejíždíme, abychom natankovali a nakoupili jídlo. Parkujeme u dalšího jezera, kde je dětské hřiště pro Matýska.

Den 19.

Původně jsme na tomto parkovišti spát nechtěli, neboť tu byl zákaz parkování přes noc, ale když tu ostatní karavany s francouzskou SPZkou začali rozdělávat stoličky se stolky, zůstali jsme také. V noci poprvé spíme s otevřenými dveřmi, protože venku je i přes noc hodně přes 20 stupňů. Ráno posnídáme před dodávkou a vyrážíme na krátký výlet k velkému lanovému mostu přes řeku s názvem Passerelle du Drac. Cesta tam má jen 3 km, ale vede z 80 % na sluníčku, takže i tak malá vzdálenost nám dá pořádně zabrat. Most je v 80ti metrové výšce nad vodou a docela dost se houpe. Opět nic pro někoho, kdo se bojí výšek. Výhled z něj na řeku je ovšem nádherný. Zpátky teplota stoupá už ke 40ti stupňům, takže nesu Matyáše na zádech. Do auta dorazíme úplně hotový. K obědu si dáváme pravou francouzskou čočku z konzervy a už mažeme k vodě. Tam trávíme zbytek dne.

Den 20.

Dnešní den chceme strávit asi posledním výšlapem, neboť poté už míříme na jih. Francie je ideální pro cestování autem, kempovat se dá téměř všude. Parkoviště jsou bez zákazu a je jich tu spousta, navíc Francouzi nemají problém kempovat třeba i rovnou v lese. Vytáhnou stoličky, rozbalí pergolu a ještě si tam zapinkají nebo něco ugrilují. Jak později zjišťujeme, větší parkoviště, hlavně u vody, slouží místním k trávení společných večerů nejlépe za hlasité hudby. Jen se nedoporučuje parkovat na odpočívadlech a pumpách u hlavních tahů. My tentokrát přespáváme v lese na odlehlém parkovišti, kde to je ovšem blízko našemu výletu. Opět nás trápí veliké horko a taky Matyáš, který poslední dny zkouší co vydržíme 😁. Jako vrchol plánujeme horu Le Grand Ferrand 2750 m.n.m, ale úplně nahoru se nedostaneme. Pár stovek metrů pod cílem nás zastavuje suť a také kolmá skála, která už je na lano 🤔😞. No nic, opět se nedostaneme až na vrchol, ale cesta na něj byla krásná. Přešli jsme dvě sedla, ze kterých jsou úžasné výhledy do dálek. Dolů si to svištíme, protože máme v zádech bouřku. Tak nás nakonec nedožene, takže do auta dorážíme v suchu. Večer si dáváme všichni sprchu z našeho solárního pytle a jde se na kutě.

Den 21.

Tak aby se neřeklo, že jenom lezeme po skalách jak kamzíci, na dnešní den jsme si připravili trochu té kultury. Cestou do Canyonu du Verdon zastavujeme v městečku Sisteron a jdeme navštívit místní Citadelu. Pevnost, která stojí jako koruna nad městem a je celá dokola obehnána hradbami. Po zhruba hodinové zajímavé prohlídce míříme na místní koupaliště, které jsme viděli nahoře z hradeb.
Na slunci je skoro 40 stupňů, takže už se těšíme do vody. Na koupališti jsou zabrána všechna místa ve stínu, ale nevadí, budeme stejně spíš ve vodě. Už se hrnu do vody, když v tom se zarazím.... voda je ledová jako blázen 🤪🤪🤪. Je napájena řekou, ale ani ta snad není tak ledová. No nic, používáme metodu 5 minut na slunci a pak skok do vody. U vody jsme zhruba do 16h a pak už vyrážíme směr kaňon. K němu dorážíme asi po 2 hodinách a podaří se nám najít super parkoviště nad kaňonem. Než si začneme chystat večeři a připravovat se na spaní, jdeme se ještě podívat na vyhlídku kousek od auta. No lepší lákadlo jsme si na zítra nemohli dát. Je to neskutečná nádhera a už se nemůžeme dočkat zítřka.

Den 22.

Ráno se budíme a venku už je hrozné vedro. Půjdeme ale podel řeky, takže to nebude snad tak hrozné. Já a Mates se mažeme od hlavy až k patě krémem a vyrážíme. Po pár kilometrech se nám kaňon otevírá a odhaluje svojí krásu. Nemohu uvěřit, že tady v Evropě je něco tak krásného. Najednou jako by se člověk ocitl někde v Americe. Je to úžasné..... nevím, zda to Markétce už nevadí, ale tu větu řeknu během hodiny asi dvacetkrát. Nejprve nás čeká sešup k vodě, ale pak překvapivě stoupáme nahoru. Procházíme zhruba kilometrový tunel, který vede skrz skálu a je v něm absolutní tma. Trasa kaňonem z jednoho konce na druhý je dlouhá cca 15 km a po hodině zjišťujeme, že sice jdeme podél vody, ale v obrovské výšce. Asi jen třikrát se cesta dostane k vodě a pak se zase prudce zvedne nahoru. Když dojdeme k prvnímu slezu, jsme už pečení, vaření a hned skáčeme do vody. Je sice ledová, ale nám to nevadí. Matyho nesu převážně v krosně pod stříškou, abych ho ochránil před sluncem. Ten je tedy veselý a z krosny nám na cestu zpívá písničky. Vedro je sice úmorné a chvílemi zničující, ale za tu neskutečnou nádheru bychom to šli hned znovu. Jsem strašně rád, že tohle místo Markétka naplánovala a já si ho budu pamatovat hodně dlouho. Kdo by tedy chtěl také objevovat krásy Francie, tohle by vynechat neměl. Na konci cesty máte na výběr. Buď se dá jet zpět nějakými dodávkami (taxi, či bus) a nebo jít pěšky po silnici, pak okruh dělá cca 25 km. My si odvoz nezjišťovali a pak už bylo vše ve francouzštině, takže jsme šli po svých. Výlet nám zabral celý den a nakonec z toho bylo cca 30 našlapaných kilometrů..

Den 23.

Včerejší den nám dal fyzicky hodně zabrat, takže dnes je na pořadu dne válečka. Včera večer jsme přejeli k blízkému jezeru Lac de St. Croix, kde jsme přespali na parkovišti hned vedle vody. Parkáč byl docela veliký, takže o noční zpěv bylo postaráno. Hned ráno jsme vyšli k vodě a všimli si půjčovny šlapadel. No a jelikož je Mates miluje, šli jsme si jedno na hoďku půjčit, cena byla 20 euro. Kousek od půjčovny byl most, pod kterým se do jezera vlévala řeka z kaňonu a kde se dalo jet proti proudu. Řeku obklopovali vysoké skály a stékal tam i vodopád. Nádhernější vyjížďku šlapadlem už asi nezažijeme, škoda jen toho obrovského množství lidí plujících na všem možném. Voda byla krásně modrá a teploučká, takže jsme do vody dostali i Matýska. Po návratu ze šlapadla jsem se vydali na hlavní pláž, kde jsme ale vydrželi asi 5 minut. Velký počet lidí, rámus z rádií, které si berou Francouzi i do vody, a rozbahněná voda nás přimělo obejít jezero a najít si klidné místečko. To se nám nakonec povedlo a trávíme zde několik hodin. Navečer již vyrážíme k moři do městečka Cassis. Tam na okraji nacházíme díky aplikaci místo pro parkování karavanů a jdeme spát s vidinou zítřejšího moře.

Den 24-26.

Ráno se probouzíme a jdeme přejet blíž k moři. Po půl hodině ježdění úzkými uličkami nakonec parkujeme za euro na hoďku. Trasu k moři si zkracujeme jen asi o 500 metrů 😀😀. Nutno podotknout, že včera začalo hodně silně foukat a dnes je to stejné. To má dvě stránky, tu špatnou, že se nám v noci občas pořádně zahoupala dodávka, ale taky tu dobrou, že jsou dnes super vlny👍. Bohužel to nadšení sdílím jen já a Markétka. Matyho jedna vlna dohnala při útěku z moře, plácla ho po zadku a tím ukončila jeho pobyt ve vodě. Vlny jsou tady super, ale moře strašně studené a tak pobyt v něm je možný jen na pár minut. U moře trávíme další tři dny, ale vždy přejíždíme blíže ke Španělsku. Čím blíž k hranicím, tím je moře teplejší. Během těchto dní jsme také navštívili národní park Camargue, kde se mimo jiné těží mořská sůl a jezera tam mají úplně růžovou barvu. A i plameňáky jsme tam zahlédli👍😊 U moře si Markétka ještě stihla nasbírat dva pytlíky mušliček a také jsme si všichni dobili baterky před příjezdem do Pyrenejí. Kde, jak nás znám, se zase pěkně vydovádíme.

Den 27.

Ráno se budíme na okraji lesa, na místě, které jsme si našli přes aplikaci. Jsou tu další tři karavany, kteří zřejmě používají tu samou. Dnes máme v plánu výstup na Pic Carlit 2921 m.n.m. Na výchozí bod se ovšem nedostaneme, neboť hned z kraje nás zastavuje závora. Dál se musí jet autobusem. Platíme tedy za nás dva 10 euro (Maty je zadarmo) a po půl hodině jízdy jsme na místě. Máme vybraný okruh kolem jezer a přes zmíněný vrchol, ale jak zjišťujeme ani jeden z nás ho neměřil. Teprve teďka zjišťujeme, že má 25 km...no to je docela dost. Jiná varianta tu není, takže vyrážíme.. Hned od začátku jdeme po trase GR, což je známý trek přes celé Pyreneje. Podél této cesty mají udělaná nádherná místa na kempování u jezer a řek. Procházíme kouzelnými údolíčky, která jsou naprosto dokonalá. Neskutečně se kocháme, zde bychom mohli chodit každý den. Jsem rozhodnut, že se sem ještě někdy vrátíme a zkusíme ten přechod, i když to nemusí být celá část. Většinou cesta vede lehounce nahoru, či skoro po rovině až pod vrchol. Tam se zarazíme. Přestože je trasa značená neobtížně, ze zdola vypadá výstup brutálně. No nic, jdeme to zkusit, už víme, že zdálky vše vypadá děsivější než to ve skutečnosti je. Platí to i tentokrát, ale bude to strašný záhul, já s krosnou a Markét s batohem. .. S vypětím všech sil se dostáváme nahoru a užíváme si téměř 3 000 výšku. Dolů to už valíme, ale i tak jsme u busu po 20h. Ten už ovšem nejezdí, ale místo něj tam mají dodávky pro takové opozdilce, jako jsme my. Do auta se dostáváme až po 21h. Nedovedu si představit, kdybychom museli dolů k autu ještě těch 10 km jít....

Den 28-29.

Minulý den jsme strávili odpočinkem v městečku Martinet, kde jsme navštívili i místní venkovní bazén. Bohužel za hodinku začalo pršet a plavčík nás vyhnal ven s tím, že se zavírá. Proto jsme přejeli na horské sedlo, kde jsme přespali a také to byl náš počáteční bod dnešního výletu. Minulý výstup na Pic Carlit jsem si zapomněl vzít čepici, za což jsem zaplatil nejen spáleným čelem a svou pleškou, ale co je horší, i úžehem. Tuto noc jsem tedy naspal asi 10 minut a zbytek proběhal🤢🤢. Ráno mi bylo trochu líp a také jsem nechtěl rušit naplánovaný výlet a tak jsme vyrazili. Jako cíl jsme si zvolili výstup na vrchol Torreta de I'Orri 2437 m.n.m., okruh měl téměř 20 km. Zhruba po 5 km cesty se dalo sejít a vrátit zpět a toho jsem nakonec využil. S malým jsem šel zpátky do auta. Přeci jen jsem nebyl ok a nechtěl jsem se zničit pro další dny. Nahoru jde tedy jen Markétka, která nám zhruba za hodinku posílá fotečku z vrcholu. My se zatím s Matesem dobelháme do dodávky, kde padám na postel. Uběhne další hodinka a Markétka nikde, posíláme jí tedy SMS, kde je. Odepisuje nám, že zabloudila, ale že už je zpátky na cestě a za chvilku je u nás. Do auta dorazí asi za 15 min, ale celá poškrábaná na rukou i nohách jako by se zrovna poprala s nějakou micinou. Prý si chtěla zkrátit cestu, tak se prodírala mezi stromy, pichlavými keři a trním😊. Na konci dne jsme sice oba trošku pošramocení, ale to k tomu konec konců patří.

Den 30.

Dnes máme v plánu zhruba 19 km výlet, kde asi poprvé nebudeme zdolávat nějaký konkrétní vrchol. Chceme vystoupat do oblasti horských jezer, kterých by zde mělo být hodně a také vylezeme jedno horské sedlo. Hned od začátku je poznat, že nejdeme do nějaké velké výšky, protože cesta vede nahoru celkem pozvolna. Matyáš tedy ujde první 4 km sám, což je pro mě skvělá zpráva. Stále ještě nejsem úplně fit. Cesta však tak trvá o dost déle, navíc je kolem cesty spousta borůvek, a tak zastavujeme každých 100 metrů. K prvním jezerům se dostáváme tedy celkem snadno, horší už je to do sedla nad nimi. Já jsem totálně KO, takže mě zachraňuje Markétka a střídá mě v nošení krosny. Malého tak vynese až nahoru úplně sama. Tuhle stěnu 1,5 km dlouhou s Matesem na zádech skoro vyběhne a já mám co dělat, abych jim stačil 😲.. neuvěřitelné. Nahoře si dáváme pauzu a chystáme se na cestu dolů. Ještě před tím než vyrazíme, máme přes rokli na protější skále návštěvu. Jeden kamzík se zrovna přišel rozhlížet do údolí. Loučíme se s čtyřnohým fešákem místních hor a pádíme dolů. K autu nakonec dorážíme po 22 km a 9 hodinách chůze. Je tedy pravda, že možná hodinku jsme se věnovali borůvkám😀 Toto byl náš poslední výlet v Pyrenejích a už míříme na Dune de Pilat směr Bordeaux. Jedná se o velkou písečnou dunu na pobřeží oceánu, tak uvidíme. 😉

Den 31-32.

Ještě než se vydáme dál na cestu, uděláme si den volno v kempu na okraji Pyrenejí. Opět pereme plnou pračku prádla a dáváme svá těla do kupy, co se týče vizuální stránky. Také jsme si k obědu dali tříchodové menu a vykoupali se v bazénu. Kemp opouštíme druhý den kolem 11h dopoledne a jelikož na Dunu je to nějakých 5h cesty, děláme zhruba v polovině pauzu. Jako místo pro odpočinek vybíráme jedno z nejnavštěvovanějších poutních měst v Evropě a tím je Lourdes (Lurdy). Zde navštěvujeme onu proslulou místní Basiliku. My takové památky příliš nevyhledáváme, ale tato nás velmi zaujala. Celý areál je obrovský a poskytne příjemnou procházku. I město je ponořeno do náboženského stylu, všude je plno krámků s touto tématikou. Do auta se vracíme kolem 19 hodiny a vyrážíme na zbytek cesty.

Den 33.
Ráno se probouzíme a po ranní kávě a čaji se přesouváme blíže k duně. Vyhýbáme se hlavnímu vchodu a vybíráme si jeden z bočních. Zhruba po 200 metrech chůze lesíkem se před námi zvedá obrovský kopec písku. Škrábeme se kolmo vzhůru, ale po pár metrech to vzdáváme a pokračujeme ne tak strmě. Nikde ani človíčka, takže si to užíváme. Po pár minutách se vydrápeme nahoru, kde se ukáže skutečná rozloha a velikost duny...je obrovská. Vůbec jsme to nečekali, měli jsem představu nějakého jednoho kopce písku, ale tohle je ohromné. Bohužel zde už nejsme sami, neboť tu je poměrně dost lidí. Co nás ještě překvapí, na vršku je velmi silný vítr vanoucí od oceánu, který zvedá písek a ten nepříjemně štípe do holých nohou. Mates dostává záchvat zuřivosti a dál už ho po hřebeni musím nést. Nejspíše to bude ten důvod, proč se zde obrovská 107 metrová hora písku tvoří a každý rok se o 5 metrů posouvá do vnitrozemí. Dneska nám nepřeje ani počasí, lechce prší a spolu s větrem tak tvoří na vršku nepříjemnou kombinaci. Procházíme tedy jen část duny a sestupujeme dolů k oceánu. Zpátky se vracíme kolem hlavního vchodu, kde už jsou davy turistů, rychle tak utíkáme k autu postranní cestičkou. Venku neustále prší, takže když se najíme, rozhodujeme se pokračovat v jízdě.

Den 34.
Nyní před sebou máme větší přejezd a tak musíme cestu rozdělit na dvě části. Dnešní zastávka se mi zrodila v hlavě asi před týdnem, kdy jsem si vzpomněl na pevnost Boyard. Podle mapy jsem zjistil, že nedaleko ní pojedeme. No a teďka ji zrovna máme zhruba uprostřed této štreky. Jako výchozí bod si volíme přístavní město Fouras, kam jsme dorazili pozdě večer. Ráno se budíme se sluníčkem a příjemným teplíčkem, oproti včerejšku hodně velká změna. Ráno vyrážíme k přístavu podél moře, které je ovšem po odlivu zhruba 100 metrů daleko. Místo vody je tak všude bláto a není moc míst, kde se dá koupat😞. Když dorazíme k lodím, zjišťujeme, že jedna odplouvá za 3 minutky. Rychle tedy platíme 34 euro za všechny a pádíme na loď. Když se blížíme k pevnosti, pustí kapitán lodi známý song👌👋. Následně začne povídat, bohužel jen ve francouzštině 🙄, takže nerozumíme ani slovu. Ovšem i tak si užíváme čestné kolečko kolem známé stavby. Po příjezdu zpět se jdeme podívat na místní pevnost Fouras a pak najdeme i místo na koupání. Voda je však dost kalná od bláta a tak se koupu pouze já. K pozdnímu obědu si dáváme pizzu včetně dezertíku. Zbytek dne trávíme kousek od auta na pláži hraním si s Matesem a pinkáním s míčem.

Den 35.

Ještě večer jsme přejeli k další turisticky vyhlášené památce a tím je Mont Saint Michel. Což je žulový 80 metrový přílivový ostrov, na kterém se nachází klášter, klášterní budovy a opevnění. Rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je cca 15 m (nejvíce v Evropě), takže buď je "hora" obklopena tekutými písky nebo "plave v moři". My jsme chytli odliv, takže si to štrádujeme pěknou dálku po mořském dni. Jezdí tam i kyvadlová autobusová doprava, ale totálně nacpaná. Z dálky vidíme obrovskou frontu, ale pak zjistíme, že to je dav lidí jdoucí ke kostelu 🙄. Lidí je zde opravdu hodně, čili nasazujeme roušky a jdeme dovnitř. Úzkými uličkami se dají projít celé hradby i městečko. Vstup do kláštera je placený, což nám je jedno, neboť jsme to neměli vzhledem k počtu lidí v plánu. Hodinová, velmi hezká procházka kolem něj nám stačila. Vracíme se zpátky k autu, kde jsme si už prve všimli Alligator bay. To, jak následně zjišťujeme, je taková malá zoo zaměřená jen na pár živočichů, a to želvy, hady, aligátory, krokodýli a různé ještěry. Od všeho zde mají opravdu mnoho druhů. Želvy jsou tu od maličkatých až po neskutečné obry. A dokonce si i ty velké můžete v jednom výběhu pohladit. To se líbí nejen Matyašovi, ale i pro nás je to něco neobvyklého. Následují budovy plné hadů a ještěrů. Opět zde najdete velikány od jednotlivých plazů. Zhruba po půl hodině vstupujeme do pavilonu aligátorů a krokodýlů a jak zjišťujeme, je zrovna čas krmení. Pán z kyblíku vytahuje dosti jetá kuřata a hází je dolů mezi tyto predátory. S každým dopadem kuřete nastává šrumec a rychlý souboj. To trvá jen pár vteřin než vítěz celé kuře spolkne a pak je zase ticho, bez jediného hnutí. Jsme všichni tři touhle podívanou uchváceni a bedlivě sledujeme, jak se pán snaží nakrmit všechny aligátory. Což není úplně jednoduché. Nejvíce se to líbí mladému, který nechce s pavilonu odejít. Nakonec musíme a u vstupu mu kupujeme na památku jednoho malého aligátora domů..... Samozřejmě plyšového 😀.

Den 36

Když jsme ještě doma plánovali cestu po Francii a místa, která navštívíme, měl jsem dva jasné favority, Mont Blanc a Omaha beach. První cíl máme již za sebou a nyní se blížíme k tomu druhému. Na pláž dorazíme večer a parkujeme hned u ní. Před večerkou se ještě všichni tři proběhneme po pláži a jdeme spát. Ráno nás probudí zatažená obloha a déšť 🙄. Já si dám ráno běh v dešti po pláži a pak chvilku čekáme v autě než přestane ten největší déšť. Kolem poledne vyrážíme k moři a na malý okruh po zdejších památnících ze 2.světové války. Těch je tady poměrně dost, jen bunkrů se moc nedochovalo. Buď jsou zbořené, nebo se již pod svojí tíhou na pískovém podkladu sesunuly. Bohužel celý den je zataženo s občasným deštěm, takže na koupání to není. Odpoledne dorazíme k místnímu muzeu, které je sice malinké, ale za to nacpané spoustou věcí, od osobních věcí vojáků, přes zbraně až po terénní džíp. Hned vedle je ze starého autobusu udělaná restaurace, kde dělají burger s hranolkami. No co...dva si hned dáváme k pozdnímu obědu. Prasárnička občas neuškodí 😀. Po příchodu do auta se jdeme ještě projít po pláži a posbírat nějaké ty mušličky. Co bychom to byli za turisty, kdybychom si nepřivezli plný pytlík domů.

Den 37.

Dnes máme namířeno do městečka Étretat, které se nachází na severním pobřeží Francie. Najdete zde vysoké útesy, které se zvedají do velké výšky nad mořem. Celé pobřeží lemuje turistická cesta, takže můžete podél moře nachodit spoustu kilometrů. My procházíme pouze ta nejhezčí místa. Cestičky často vedou opravdu těsně podél okraje a jelikož tu není žádné zábradlí, musíme dávat velký pozor na Matyáše. Výhledy jsou však opravdu krásné. V čase oběda se přesouváme na malinkou pláž zavřenou mezi útesy. Moře je sice trošku studenější, zato voda je nádherně průzračná. Po koupání a nasbírání pár kamenů na památku si ještě projdeme kousek pláže odkryté odlivem a na noc už se přesouváme dále po pobřeží, blíže k Belgii.

Den 38.

Poslední den ve Francii trávíme v těsné blízkosti hranic s Belgií. Nacházejí se zde písečné duny, ne však takové velikosti jako ty u Bordeaux. Parkujeme v malém městečku kousek od pláže a vyrážíme. Procházka je příjemná, je tu spousta cestiček a bunkrů ze 2. světové války. S Matesem se bavíme běháním po pěšinách a sbíháním z mírných písečných kopečků. Za chvilku se k nám přidává i Markétka, takže tu pobíháme všichni tři jako blázni 😀. Sluníčko pěkně svítí, takže si najdeme i chvilku na odpočinek na pláži u moře. Bohužel odpoledne se obloha zatahuje a začíná pršet. Tím nám trošku komplikuje náš program. Cestou z pláže se tedy zastavujeme v jedné restauraci a všichni si dáváme nějakou dobrůtku se zmrzlinou. Navečer přejíždíme nedaleké hranice s Belgií a pádíme směr další cíl. Co se týče Francie, tak ta je z pohledu kempování v autě ideální, zastavit se dá opravdu všude a je zde i pár míst přímo pro karavany zadarmo. Já si Francii zamiloval, najdete zde vše, Alpy a její obry, moře, oceán, Pyreneje, nádherný kaňon, útesy na pobřeží a to jsme toho ještě spoustu neviděli..

Den 39.

Naše putování se rychle blíží ke konci a tak velkou zastávku v Belgii máme pouze jednu. Tím je velmi slavná pevnost 2.světové války Ében Émael. Večer jsem zaparkovali a přespali na parkovišti hned vedle. Ráno se budíme a už se parkáč začíná slušně zaplňovat. Když dorazíme ke vchodu, zjišťujeme, že se dovnitř pouští pouze 16 lidí v intervalech 15 minut a je nutná rezervace. Naštěstí je v druhé várce místo a tak se dostáváme rychle dovnitř. Procházíme dlouhými chodbami a také místnostmi pro vojáky naaranžované jako za války. Poté následuje promítání krátkého filmu, pro nás v angličtině a jelikož jsme jediný cizinci, máme místnost pouze pro sebe. Pevnost je obrovská a po filmu pokračujeme opět prohlídkou. Je to hodně zajímavé. Němci pevnost dokázali dobít až ze shora pomocí kluzáků. Po zemi pomocí všeho možného se jim to nepodařilo. Nás nejvíce zaujala zachovalá poničená místa, kudy se nepřítel dostal dovnitř za pomocí výbušnin. Venku jsme si ještě udělali okruh po horní části, kde se nacházejí střílny a bunkry.

Odtud jsme na odpoledne přejeli ještě k vodopádu Grand Coo, který byl oproti horským takový jejich malinký bratříček 😊.No a jelikož jsme ještě měli čas, udělali jsme si menší 10 kilometrový výlet po okolí. Pak už vyrážíme směr Německo, které máme spíše jako tranzitní zemi.

Den poslední.

Poslední den je převážně o jízdě domů. Celý den prší, takže by se stejnak nedalo jít na nějaký výlet. Belgii a Německo projíždíme po dálnicích, takže kilometry rychle ubývají, cesta však už nikoli.... Když se blížíme domů, dochází nám, že tohle nádherné cestování končí 😢. Je nám to oběma líto, ale víme, že budeme mít na co vzpomínat. Domů dorážíme kolem 18h a na tachometru svítí 6 200 ujetých km. Až na vypadlé lanko od řadící páky nás auto nezradilo a dovezlo bezpečně domů. Měli jsme štěstí.
Za naftu jsme utratili celkem 15 300 Kč. V kempech jsme byli pouze dvakrát a nechali za ně 1 500,-. Vstupné (muzea, vodopády, soutěsky, pevnosti, plavba lodí, půjčení šlapadla, krokodýli) nás vyšlo na 6 000,-, což je pořádná suma. Celkem nás tedy dovolená se vším všudy vyšla na 50 000,- . Jsou v tom však započítané i nákupy jídla, které bychom museli kupovat i doma, abychom měli co jíst😊 Neplatili jsem za dálniční známky, ale zato jsme se nijak neuskromňovali. Když jsme měli chuť na oběd či nějakou dobrotu, tak jsme si ji prostě dali. Taky bych všem, kdo by chtěl takto cestovat, doporučil aplikaci na parkování park4night. Je opravdu bezvadná a neskutečně vám usnadní hledání místo na přespání. Nepotkal nás jediný problém, z žádného místa nás nikdo nevyhodil a moje skvělá Markétka se všude anglicky domluvila.
Na závěr chci za nás oba říct, že jsme neskutečně rádi, že jsme tohle dobrodružství uskutečnili. Hodili za hlavu všechny nejistoty a prostě vyrazili. Viděli jsme tak neskutečně nádherná místa, kde člověk kouká s otevřou pusou a kde si uvědomí, co všechno je příroda schopná vykouzlit. Možná někdo nepochopí, proč se škrábeme s Matyášem v krosně 5 hodin na vrchol hory, ale pro nás to je něco neskutečně nádherného. Jsme si oba jistí, že tohle nebyla naše poslední delší cesta....tak čau lidičky a cestujte 😘.